Zarazila jsem se. V hlavě se mi rozvířily chaotické vzpomínky: parkoviště, igelitky s jídlem, studený vítr, který mi tehdy profukoval kabátem. Ten obraz se objevil bez varování, ostrý a nepříjemný, jako když se člověk lekne vlastního stínu. Stála jsem uprostřed obýváku a přitom jsem tam znovu byla — mezi zaparkovanými auty, s rukama plnýma nákupu a hlavou přeplněnou starostmi.

Pamatuji si ten den až podezřele jasně. Nebylo na něm nic výjimečného. Obyčejný návrat z obchodu, obyčejná únava, obyčejný seznam věcí, které jsem ještě musela stihnout. A přesto se mi ten okamžik vryl do paměti tak hluboko, že se k němu mysl vrací, kdykoli zaváhám. Igelitky se mi tehdy zařezávaly do prstů a já přemýšlela, proč si zase beru víc, než unesou ruce.

Teď, o tolik let později, mě ta vzpomínka zastavila uprostřed pohybu. Jako by mi někdo položil ruku na rameno a donutil mě zpomalit. Uvědomila jsem si, že ty obrazy nejsou náhodné. Vracely se pokaždé, když jsem byla na hraně, když jsem ignorovala vlastní únavu a tvářila se, že všechno zvládnu sama.

Parkoviště bylo symbolem přechodu. Mezi obchodem a domovem, mezi povinnostmi a klidem, který stejně nikdy nepřišel. Vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy hledala klíče, nervózně přešlapovala a měla pocit, že jsem na všechno sama. Že se svět nezastaví, ani když mi těžknou ruce a hlava.

Stála jsem tam tehdy stejně jako dnes — s pocitem, že musím pokračovat. Jenže dnes jsem se konečně zastavila. Ne fyzicky, ale uvnitř. Uvědomila jsem si, že ty chaotické vzpomínky nejsou slabostí, ale varováním. Připomínkou, že i zdánlivě bezvýznamné okamžiky v sobě nesou emoce, které si tělo pamatuje lépe než mysl.

Posadila jsem se a nechala ty obrazy projít hlavou bez odporu. Parkoviště se pomalu rozplynulo, igelitky ztratily váhu. Zůstal jen klidný dech a tiché rozhodnutí. Nemusím všechno nést sama. Nemusím spěchat jen proto, že jsem to dělala vždycky.

Zarazila jsem se. A poprvé jsem pochopila, že právě to zastavení je možná ten nejdůležitější krok vpřed.