Když letos přišla první pořádná sněhová nadílka, netušil jsem, že se nám z obyčejné zimní radosti vyklube malý rodinný rituál. Nickovi je osm let a do této zimy bral sníh hlavně jako kulisu pro koulovačky a klouzání se po zledovatělém chodníku. Jenže pak jednoho odpoledne vyšel na dvůr, chvíli si sníh osahával v rukavicích a prohlásil, že by chtěl postavit sněhuláka. Ne jen tak ledajakého, ale „opravdu pořádného, co vydrží až do jara“.

Od té chvíle se stavění sněhuláků stalo jeho hlavním zimním projektem. Každé ráno kontroloval, jestli sníh přes noc nezměkl nebo naopak nepřimrzl, a plánoval další kroky. Zjistil, že ideální sníh není ani příliš prašanový, ani úplně mokrý. Experimentoval, válel koule různých velikostí a s vážností malého architekta posuzoval, zda základna unese další patro. Bylo fascinující sledovat, jak se z dětské hry stává promyšlená činnost plná pokusů a omylů.

Postupně začal řešit i detaily. Sněhulák přece není jen o třech koulích na sobě. Nick vybíral kamínky na oči, hledal nejrovnější klacek na ruce a vedl dlouhé diskuse o tom, zda je lepší mrkev nebo šiška jako nos. Jednou dokonce prohlásil, že náš sněhulák potřebuje charakter, a tak mu vytvořil mírně nakřivo postavený úsměv, protože „nikdo se přece nesměje úplně rovně“.

Nejhezčí na tom všem bylo, že do stavění postupně vtáhl celou rodinu. Já jsem se stal oficiálním dodavatelem velkých koulí, maminka hledala staré šály a čepice a sousedé se zastavovali, aby se podívali, jak se sněhuláčí rodinka na dvoře rozrůstá. Každý nový sněhulák měl své jméno, krátký příběh a přesné místo, odkud „hlídal“ zahradu.

Zima tak najednou nebyla jen o chladných dnech a brzkém stmívání. Díky Nickovu nadšení získala nový rozměr. Naučil se trpělivosti, když se sněhulák po hodině práce sesul. Naučil se spolupráci, když bez pomoci dospělých nedokázal zvednout těžkou sněhovou kouli. A hlavně se naučil radosti z obyčejných věcí, které nic nestojí, jen čas a chuť vyjít ven.

Když dnes večer koukám z okna na dvůr, kde stojí poslední sněhulák této zimy, uvědomuji si, že to není jen hromada sněhu. Je to vzpomínka na společné chvíle, smích, promrzlé prsty a horký čaj po návratu domů. A jsem si jistý, že až sníh roztaje, Nick už teď bude přemýšlet, co nového objeví příští zimu.