Bylo mi šest let, když jsem se stala sirotkem. Svět, který jsem znala, se náhle rozpadl, a já se ocitla sama uprostřed chaosu, který mi připadal nesmírně velký a strašidelný. Moji rodiče zemřeli při autonehodě a zůstala jsem s prázdným srdcem a pocitem, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Jedinou oporou mi byla babička. Malá, jemná žena, která mě vzala do svého domova a stala se mým bezpečím, mým útočištěm a mým vším. Její dům byl vždy plný vůně skořice, starých knih a čerstvě vypraného prádla. I když pracovala od rána do večera, nikdy si nic nekupovala jen pro sebe – všechno, co měla, bylo pro mě.

Každé ráno mi pekla palačinky, pomáhala mi s domácími úkoly do pozdních hodin a četla mi večer pohádky, i když byla unavená a její víčka se těžce zavírala. Byly jsme víc než babička a vnučka – byly jsme nerozlučné. Lidé často říkali, že jsme spíše matka a dcera než babička a vnučka.

S přibývajícím věkem jsem si začala víc všímat světa kolem sebe a toužila po věcech, které jsem neměla. V patnácti letech jsem babičku prosila o auto. „Babi, prosím… všichni ho mají.“ Jen se tiše usmála a zavrtěla hlavou: „Ještě ne, drahoušku. Jsou důležitější věci, na které si musím šetřit.“

Někdy jsem nechápala její rozhodnutí a zlobila se. Myslela jsem si, že je přísná a lakomá. Jenže neviděla jsem, kolik obětí pro mě skutečně podstoupila.

Pak jednoho dne, když už jsem byla skoro dospělá, babička odešla. Dům se náhle zdál prázdný a tichý, jako by ztratil své srdce. Smutek a prázdnota zaplnily každý kout. Tři dny po její smrti mi dorazil dopis. Na obálce bylo moje jméno, napsané jejím známým rukopisem. Když jsem dopis otevřela, ruce se mi třásly a já pochopila, že všechno, co jsem si myslela, že znám, byla jen část pravdy – babička mi celý život něco skrývala, ale teď se to všechno mělo odhalit…