Slova zazněla téměř šeptem, jako by neměla právo existovat. „Trojčata.“ V místnosti se nic nepohnulo, jen hodiny na stěně pokračovaly ve svém klidném tikání, které najednou působilo příliš hlasitě. Anna si uvědomila, že zadržuje dech. To jediné slovo se rozprostřelo prostorem jako kruhy na hladině rybníka a dotklo se každého kouta její mysli.

Ještě před chvílí přemýšlela o obyčejných věcech – o tom, zda doma zalila květiny, jestli stihne autobus a co uvaří k večeři. Teď se však svět rozdělil na „před“ a „po“. Předtím byla sama se svými sny, po tom slově se do nich začaly vplétat tři malé, zatím neviditelné příběhy.

Lékař si odkašlal a mluvil dál, klidným, naučeným hlasem. Vysvětloval, ukazoval na obrazovku, kde se rýsovaly tři drobné obrysy. Anna přikyvovala, ale slova k ní přicházela z dálky, jako by procházela přes vodu. Trojčata. Tři srdce. Tři začátky. Tři neznámé cesty, které se právě otevřely.

Když vyšla ven, město bylo stejné jako vždy. Lidé spěchali, tramvaje cinkaly a na rohu prodávali zmrzlinu. Přesto měla pocit, že nese tajemství, které je větší než celé ulice kolem ní. V hlavě se jí míchal strach s něčím, co se podobalo radosti, ale ještě nemělo jasný tvar.

Vzpomněla si na své dětství, na dlouhé letní dny a tiché večery. Byla jedináček a často si představovala sourozence, s nimiž by sdílela pokoj, tajemství i hádky. Teď se role obrátily. Měla být tou, kdo vytvoří svět, do něhož vstoupí tři nové hlasy.

Doma si sedla ke stolu a položila ruce na břicho. Bylo zvláštní myslet na to, že tam někde uvnitř se odehrává tichý, ale vytrvalý život. Tři malé existence, které zatím nic nevědí o světě, do něhož přijdou. Nevědí o světle ani o stínu, o radosti ani o smutku. Jen rostou, trpělivě a bez otázek.

Noci byly nejtěžší. V tichu se myšlenky rozbíhaly a Anna si kladla otázky, na které neexistovaly jasné odpovědi. Zvládnu to? Budu dost silná? Jaké budou? Přesto se mezi obavami objevovaly i drobné jiskry představ. Tři smíchy, které se budou překřikovat. Tři pohledy, každý jiný, a přece si podobné. Tři osudy, které se budou navzájem ovlivňovat víc, než si dokážou představit.

Postupně se naučila vyslovovat to slovo nahlas. Nejdřív opatrně, pak jistěji. „Trojčata.“ Už neznělo zakázaně ani křehce. Stalo se součástí jejího každodenního slovníku, stejně jako naděje. Slovo, které ji zpočátku děsilo, se proměnilo v most mezi tím, kým byla, a tím, kým se měla stát.

A někde hluboko v ní, tam, kde se strach setkává s odvahou, se usadil klid. Ne proto, že by měla všechny odpovědi, ale proto, že přijala otázky. Věděla, že cesta nebude jednoduchá. Ale také věděla, že nebude sama. Protože tři malé příběhy už začaly psát ten její zcela novým písmem.