Stála opřená o kuchyňskou linku a ještě před okamžikem se smála. Smích jí ale uvízl někde mezi rty a dechem, když její pohled sklouzl k otevřeným dveřím. V té vteřině se její tvář změnila. Barva zmizela, oči se rozšířily a ruka, kterou se opírala o desku, se nepatrně zachvěla.

Nikdo z nás si zpočátku nevšiml, co se děje. Rozhovor plynul dál, talíře cinkaly, někdo naléval vodu do sklenic. Jen Carla náhle působila, jako by byla v jiné místnosti. Nebo v jiném čase. Dýchala mělce a upřeně hleděla jedním směrem, jako by tam stál někdo, koho vidí jen ona.

„Carlo?“ oslovila jsem ji tiše. Neodpověděla. Trvalo několik vteřin, než ke mně pomalu otočila hlavu. Její rty se pohnuly, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Vypadala křehce, zranitelně, úplně jinak než obvykle. Jako by jí zpod nohou někdo vytáhl pevnou půdu.

Teprve když jsem se podívala stejným směrem jako ona, pochopila jsem, že nejde o maličkost. Ve dveřích stál muž, kterého jsme tu nečekali. Neudělal nic nápadného. Jen tam byl. Ale způsob, jakým se Carla stáhla sama do sebe, naznačoval, že jeho přítomnost má hlubší význam, než by se dalo tušit.

Vzpomínky se někdy vracejí bez varování. Neptají se, jestli je člověk připravený. Přijdou v podobě tváře, hlasu, postoje. A tělo zareaguje dřív než rozum. Carla to nezažila poprvé, ale nikdy před námi. Teď už nebylo možné to skrýt.

Posadili jsme ji na židli a někdo jí podal sklenici vody. Prsty se jí třásly, když ji zvedala k ústům. Pořád mlčela. A v tom mlčení bylo všechno — strach, překvapení, bolest i snaha udržet se pohromadě. Neptali jsme se. Věděli jsme, že otázky by teď byly příliš těžké.

Po chvíli se její dech zpomalil. Barva se jí pomalu vracela do tváří, ale něco v jejích očích zůstalo jiné. Jako by se právě vrátila z místa, kam se nechtěla vracet. Podívala se na mě a jen nepatrně zavrtěla hlavou. To stačilo.

Ten večer se už nesl v jiném tónu. Tichém, opatrném. A já jsem si uvědomila, jak málo někdy víme o lidech, které máme za silné. Jak rychle se může minulost přihlásit o slovo. Carla zbledla tak náhle, jako by z ní někdo vysál veškerou krev. A my jsme pochopili, že některé příběhy se neuzavírají — jen čekají na okamžik, kdy se znovu připomenou.