Seděla jsem u kuchyňského stolu s šálkem horké kávy, která už dávno ztratila svou vůni. Ráno začalo obyčejně – ptáci za oknem, světlo jemně pronikající žaluzemi, ticho, které se zdálo tak bezpečné. Ale pak přišel telefonát, a s ním slova, která mě udeřila rychleji než jakýkoli jiný šok, který jsem dosud zažila.

Snažila jsem se soustředit, zachytit každé slovo. Ale bylo to, jako by se v mém mozku něco přepnulo a já slyšela jen hluk, nesouvislý šum. Informace, která mi byla sdělena, byla jednoduchá a zároveň neuvěřitelná – a já se musela přemáhat, abych se nepodlomila.

Po telefonu jsem se zhluboka nadechla a snažila se najít nějakou logiku. Ale logika byla pryč. To, co jsem považovala za jistotu, se náhle rozpadlo. Lidé, kterým jsem důvěřovala, plány, které jsem považovala za stabilní – všechno bylo najednou křehké. A já, sedící u stolu s chladnou kávou, cítila jsem, že se pod nohama propadám do neznámého prostoru, kde nic není pevné.

Následující hodiny jsem procházela byt, zastavovala se u každého koutu, dotýkala se věcí a přemýšlela o jejich minulosti, o tom, co zůstane, až se všechno změní. Každý detail se mi zdál teď jiný – stín na stěně, ticho v kuchyni, papírky na stole. Najednou jsem si uvědomila, že všechno, co jsem pokládala za malé a bezvýznamné, má svůj vlastní význam a souvislost s tím, co jsem právě slyšela.

Večer a několik následujících nocí jsem nespala. Ležela jsem v posteli a přehrávala si všechny možné scénáře v hlavě, zkoušela přijít na to, co mohu udělat, jak se připravit, co je ještě v mé moci. Ale strach a nejistota mě držely pevně, jako by mi někdo neviditelně svíral hruď.

A přesto, uprostřed všech těch emocí, se v mém nitru probudila jakási zvláštní síla. Síla, která mi připomínala, že i když svět někdy převrátí každodenní realitu naruby, je na mně, abych vstala, abych hledala cestu dál. Ta zpráva byla rázem těžká, ale zároveň otevírala dveře k novým možnostem, k jinému pohledu na věci, které jsem brala jako samozřejmost.

A tak i po těch několika nespavých nocích jsem se naučila držet rovnováhu mezi šokem a odhodláním. To, co mě převrátilo, mě zároveň naučilo, že každý konec, který na první pohled vypadá jako katastrofa, může být začátkem něčeho nového – jen musíme mít odvahu se postavit na nohy a jít dál.