Všechno kolem mě se hýbalo, lidé procházeli, auta projížděla křižovatkou, svět pokračoval v běžném tempu. Jen já stál nehybně, jako bych náhle vypadl z reality. Pohled přede mnou mi připadal nemožný, a přesto byl skutečný. Mrkl jsem, jednou, podruhé, ale obraz nezmizel.

Stála tam ona. Po tolika letech. Ne v mých vzpomínkách, ne ve snech, ale tady, pár metrů ode mě. Vlasy měla kratší, v obličeji vyzrálejší rysy, ale způsob, jakým se lehce nakláněla při chůzi, byl stejný. Ten detail mě zasáhl nejvíc. Jako by čas vzal všechno kromě drobných pohybů, které si paměť uchovává nejdéle.

V hlavě se mi rozběhl chaos. Tolik vět, které jsem si za ta léta připravoval, tolik otázek, které zůstaly bez odpovědi. A přesto, když stála přede mnou, byl jsem prázdný. Nedokázal jsem udělat krok, zvednout ruku, ani promluvit. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měl pocit, že ho musí slyšet všichni kolem.

Vzpomínky se mi vracely bez varování. Místa, která jsme sdíleli. Ticho, které mezi námi vzniklo, když jsme si přestali rozumět. Ten den, kdy odešla, aniž by se ohlédla. Tehdy jsem si myslel, že čas všechno zahladí. Že zapomenu. Stát teď tady a vidět ji bylo důkazem, že některé věci jen utichnou, nikdy nezmizí.

Otočila se. Naše pohledy se setkaly. V její tváři jsem zahlédl stejné překvapení, možná i nejistotu. Ten okamžik trval jen vteřinu, ale byl nabitý vším, co jsme si nikdy neřekli. Čekal jsem, že se usměje, nebo že odvrátí zrak. Neudělala ani jedno. Jen se na mě dívala, klidně, otevřeně.

To mě vytrhlo z nehybnosti. Uvědomil jsem si, že nejsem přikovaný strachem, ale minulostí. A že mám na výběr. Můžu zůstat stát a nechat ten moment odejít, nebo udělat krok vpřed. Nemusel jsem řešit všechno. Stačilo začít.

„Ahoj,“ řekl jsem nakonec. Hlas se mi lehce třásl, ale byl slyšitelný.

Usmála se. Ne tak, jak jsem si ji pamatoval, ale opravdově. Ten úsměv nepatřil minulosti, patřil přítomnému okamžiku. A já jsem pochopil, že i když jsem nedokázal uvěřit vlastním očím, byl to právě tenhle nečekaný střet, který mi dal možnost uzavřít to, co zůstalo otevřené.

Zůstal jsem stát jako přikovaný jen na chvíli. Pak jsem se konečně pohnul. A s tím pohybem se svět znovu rozběhl.