Nevzala jsem si bundu, jen starý svetr, který voněl pracím práškem a trochu kouřem z komína. Slunce bylo nízko, vzduch chladný, ale příjemný. Ten druh rána, kdy člověk ještě nemyslí na povinnosti, jen stojí a dýchá. Dvůr vypadal přesně tak, jak ho znám už roky — popraskané dlaždice, rezavý sud na dešťovou vodu, stará jabloň v rohu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se ten den zapíše do paměti jinak než ostatní.

Šla jsem ke kůlně, protože jsem si chtěla vzít hrábě. Listí se tam hromadilo už několik dní a já si říkala, že je nejvyšší čas ho uklidit. Když jsem otevřela dveře, vrzly stejně jako vždy. Ten zvuk jsem slyšela tolikrát, že se stal součástí mého vnitřního klidu. Právě proto mě zaskočilo, když jsem si uvědomila, že něco není v pořádku.

Na zemi ležela krabice, kterou jsem tam večer určitě nenechala. Byla promočená, rohy rozmáčené, ale pečlivě zavřená. Chvíli jsem na ni jen zírala. Nebyl to strach, spíš zvědavost smíšená s podivným neklidem. Dvůr je přece náš, uzavřený, tichý. Nikdo cizí sem obvykle nechodí.

Dřepla jsem si a opatrně krabici otevřela. Uvnitř byl starý hrnek, svázaný dopis a fotografie. Hrnek jsem poznala okamžitě. Byl to ten, ze kterého pil kávu můj otec, když jsem byla malá. S modrým okrajem a prasklinou u ucha. Myslela jsem, že se ztratil při stěhování. Prsty se mi lehce rozklepaly.

Dopis byl psaný známým rukopisem. Krátké věty, žádné vysvětlování, jen omluva a přiznání, že některé věci se nedaly říct dřív. Že někdy lidé mlčí ne proto, že by neměli co říct, ale protože nevědí jak. Četla jsem to pomalu, několikrát. Každé slovo se mi usazovalo hluboko uvnitř.

Fotografie byla ještě starší. Byli jsme na ní oba, já a otec, seděli jsme na schodech právě tady na dvoře. Smáli jsme se. Ten smích jsem si pamatovala. A zároveň jsem si uvědomila, jak dlouho jsem ho v sobě neslyšela.

Seděla jsem tam dlouho. Slunce mezitím vystoupalo výš, stíny se posunuly, dvůr ožil běžnými zvuky. A přesto to nebylo obyčejné ráno. Něco, co bylo uzavřené, se pootevřelo. Ne úplně, ne bez bolesti, ale dost na to, abych se mohla znovu nadechnout.

Ráno jsem vyšla na dvůr úplně obyčejně. A vrátila jsem se zpátky jiná. S pocitem, že i ta nejtišší místa v sobě mohou skrývat příběhy, které čekají na správný okamžik, aby se znovu ozvaly.