Dveře do ložnice zůstaly pootevřené a světlo z chodby kreslilo na podlahu úzký pruh. Zastavil se v něm, jako by překročit ho znamenalo vstoupit do jiného času. Na posteli neležela, jak čekal. Seděla rovně, ruce složené v klíně, záda napjatá. Noční košile byla jednoduchá, světlá, tak obyčejná, až působila cize. Nepamatoval si, kdy ji naposledy viděl oblečenou právě takhle — bez ochranných vrstev dne, bez gest a rolí.

Nedívala se na něj. Pohled měla upřený k oknu, kde se závěs sotva pohnul v nočním vzduchu. V místnosti panovalo ticho, které nebylo klidné. Bylo soustředěné, jako když se před bouřkou všechno nadechuje. Udělal krok vpřed a podlaha tiše zavrzala. Teprve tehdy se lehce otočila hlavou, ne celým tělem, jen natolik, aby dala najevo, že ví, že tam je.

„Nespíš?“ zeptal se, i když odpověď viděl před sebou. Ta otázka byla spíš pokusem najít bezpečné místo, kde začít. Přikývla, ale neodpověděla. V jejím pohybu nebyla únava, spíš bdělost, která přichází, když mysl odmítá vypnout.

Posadil se na kraj postele, s odstupem, který mezi nimi za poslední roky vyrostl téměř nepozorovaně. Všiml si drobností, které mu dřív unikaly — jak má ramena lehce ztuhlá, jak se jí dech zvedá nepravidelně. Ta košile v něm probudila vzpomínky na dobu, kdy večery nebyly plné nevyslovených vět. Kdy ticho znamenalo blízkost, ne vzdálenost.

„Čekala jsem,“ řekla nakonec. Hlas měla klidný, ale nesl v sobě něco konečného. Neptal se na co. Oba věděli, že nejde o jednu událost, jeden rozhovor. Šlo o součet malých odkladů, přehlédnutých signálů, slov, která zůstala v krku.

Podívala se na něj naplno. V očích neměla výčitku, spíš rozhodnutí. To bylo těžší unést. Uvědomil si, že tahle noc nebude o spánku, ale o pravdě, která si našla čas. Noční košile nebyla náhodná. Byla připomínkou toho, kým byla, než se naučila skrývat.

Venku projelo auto a světla na okamžik přejela po stěně. Svět se hýbal dál. On seděl vedle ní a cítil, že pokud teď nepromluví, zůstane tahle vzdálenost navždy. Nadechl se, pomalu, opatrně. Poprvé po dlouhé době ne proto, aby něco vysvětlil, ale aby naslouchal.

A ona tam seděla, vzpřímeně, bdělá, v noční košili z jiné kapitoly jejich života — připravená mluvit. Nebo odejít. Záleželo na tom, co se stane v následujících několika větách.