Obrazovka přede mnou svítila studeným světlem a já bezmyšlenkovitě posouvala stránku dolů. Jeden příspěvek za druhým, reakce, emotikony, krátké věty, které se podobaly jedna druhé. Bylo to jako šum — spousta hlasů, žádný skutečný význam. Už jsem chtěla okno zavřít, říct si, že to nemá cenu, že jsem se dívala příliš dlouho. A pak jsem to uviděla.

Ten komentář nebyl zvýrazněný. Neměl stovky reakcí ani vykřičníky. Byl obyčejný, skoro nenápadný. Právě proto se mi zaryl pod kůži. Četla jsem ho jednou. Pak znovu. A potřetí, pomaleji, jako bych doufala, že se při dalším čtení změní. Nezměnil se. Každé slovo sedělo přesně tam, kde bolelo nejvíc.

Najednou zmizel hluk okolí. Tikání hodin, vzdálené zvuky ulice, dokonce i vlastní dech ustoupily do pozadí. Zůstala jen ta věta. Cizí člověk, neznámý podpis, a přesto měl pocit, jako by mě znal až příliš dobře. Jako by viděl něco, co jsem se snažila skrývat nejen před ostatními, ale i sama před sebou.

V hlavě se mi rozběhl chaotický proud myšlenek. Jak to mohl vědět? Proč zrovna tohle? Byla to náhoda, nebo jen krutá přesnost slov, která dokážou zasáhnout, když se potkají s našimi obavami? Uvědomila jsem si, jakou moc má několik řádků napsaných bez tónu hlasu, bez výrazu tváře. Jak snadno se mohou stát zrcadlem.

Zavřela jsem oči, ale text zůstal. Viděla jsem ho jasně, písmeno po písmenu. Připomněl mi všechny chvíle, kdy jsem pochybovala, kdy jsem si nebyla jistá, jestli dělám dost, jestli jsem dost. Ten komentář nebyl křikem. Byl klidný. A právě tím byl nebezpečný. Nešlo ho odmítnout jako přehnaný nebo hloupý. Donutil mě přemýšlet.

Po chvíli jsem si uvědomila, že mi po tváři stéká slza. Nebyla dramatická. Spíš tichá, unavená. Utřela jsem ji hřbetem ruky a znovu se podívala na obrazovku. Tentokrát jsem už necítila jen bolest. Byla tam i zvláštní jasnost. Ten komentář mě zasáhl, ale zároveň mi něco ukázal. Ne pravdu o světě, ale pravdu o tom, kde právě stojím já.

Stránku jsem nakonec zavřela. Počítač ztichl a místnost se znovu vynořila kolem mě. Věděla jsem, že na ta slova jen tak nezapomenu. A možná ani nemám. Protože někdy stačí jeden jediný komentář, pár řádků — ne aby nás zlomily, ale aby nás přinutily zastavit se a podívat se na sebe bez obalu. A to je chvíle, která sice bolí, ale může být začátkem něčeho důležitého.