Seděla jsem na židli potažené studenou koženkou a prsty svírala okraj kabelky, jako by to byla poslední pevná věc v místnosti. Bílé stěny ordinace působily klidně, až příliš klidně, a ticho mezi tikáním hodin bylo těžké. Slova, která zazněla, nebyla hlasitá ani dramatická. Byla pronesena klidně, odborně, téměř jemně. A přesto se mi v těle rozlila vlna, která všechno změnila.

Dech se zadrhl někde mezi nádechem a výdechem. Ne že by zmizel, spíš se zmenšil, stal se nedostatečným. Zvuky se slily do jednoho hlubokého hučení, jako když stojíte příliš blízko moře. Podlaha se zdála vzdálenější než před chvílí a svět kolem mě ztratil ostré kontury. Věci tam byly, věděla jsem to, ale jako by ke mně přicházely přes silnou mlhu.

V tom okamžiku jsem si uvědomila, jak křehká je jistota. Ještě před pár minutami jsem přemýšlela o drobnostech — co koupím cestou domů, komu zavolám večer. Teď se myšlenky rozpadaly na útržky, které se nechtěly spojit. Čas se natáhl a pak znovu smrskl, ztratil pravidelnost, na kterou jsem byla zvyklá.

Zhluboka jsem se nadechla, nebo jsem se o to alespoň pokusila. Opřela jsem se zády o židli a zavřela oči. Vnímala jsem vlastní tlukot srdce, příliš hlasitý, příliš blízký. V té tiché místnosti se stal jediným spolehlivým rytmem. Uvědomila jsem si, že teď není prostor pro odpovědi ani pro rozhodnutí. Jen pro to zůstat přítomná, vydržet tu chvíli, která si mě našla.

Když jsem oči znovu otevřela, svět se pomalu vracel do rovnováhy. Barvy získávaly pevnost, zvuky se oddělovaly jeden od druhého. Slova lékaře jsem slyšela jasněji, i když jejich význam se mi stále dotýkal jen opatrně, jako by věděl, že potřebuji čas. Přikývla jsem, možná víc sobě než komukoli jinému.

Odcházela jsem z ordinace pomaleji, než jsem přišla. Každý krok byl vědomý, opatrný, ale pevný. Ta chvíle, kdy se svět nakláněl, ve mně zanechala stopu. Připomněla mi, že někdy nás život zastaví bez varování, vyrazí nám dech — ne proto, aby nás zlomil, ale aby nás donutil znovu se nadechnout jinak. A možná o něco hlouběji.