Bylo to jako záblesk v čase, moment, který by si člověk přál zapomenout, ale zároveň věděl, že ho nikdy nedokáže. Lukas stál ve středu místnosti, jeho oči byly upřené na obrazovku, která právě přenášela živý přenos. To, co na ní viděl, bylo naprosto neuvěřitelné. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že se mu každou chvíli zastaví. Stěny kolem něj se začaly stahovat a vzduch byl najednou příliš hustý.

Všechno to začalo tak jednoduše. Byl to běžný den, kdy přišel na schůzku, jakých bylo za poslední měsíc několik. Přípravy na nový projekt, diskuze, plány… Žádná neobvyklá setkání, žádné předtuchy. Byl to jen další pracovní den. Ale když vstoupil do zasedací místnosti a uviděl na stole všechny přítomné, v srdci mu probíhla krátká vlna nervozity. Všichni vypadali tak… jinak. Tichý, nervózní smích, pohledy mezi lidmi, které si Lukas nedokázal vysvětlit.

Začal si to uvědomovat až ve chvíli, kdy zazněl první výstřel. To byla ta chvíle, kdy se všechno změnilo. Ve vteřině zmizela veškerá rutina. Začali se dít věci, které nemohly mít žádné vysvětlení, a přesto se zdály být naprosto skutečné. Lukas si nebyl jistý, zda se to děje doopravdy, nebo jestli je to jen nějaký příšerný sen, z něhož se nemohl probudit.

Přítomní začali v panice utíkat, křičet, ale on tam stál jako zkamenělý. Kdyby to bylo cokoliv jiného, mohl by to vyřešit. Mohl by se obrátit na kolegy, na vedení, mohl by jim říct, že to není správné, že je to všechno jen nějaký omyl, že tohle se přece nemůže stát. Ale to, co se stalo, nebyl omyl. Byla to realita, která se s každým dalším vteřinou stala děsivější.

Když se na obrazovce objevilo nové jméno, když jasně slyšel, jak se vyslovuje jeho vlastní jméno, měl pocit, že se mu pod nohama propadá podlaha. Jakoby vše, co do té chvíle považoval za jisté, najednou zmizelo. Svět kolem něj ztratil pevnou půdu pod nohama. Každé slovo, každé nové jméno na obrazovce bylo jako další kladivo, které mu rozbíjelo realitu, jak ji znal.

„To není možné…,“ zašeptal sám pro sebe.

Ale bylo. Bylo to skutečné. Někdo, koho znal, někdo, kdo stál vždy po jeho boku, byl najednou v centru všeho. A nejen v centru, ale v centru něčeho, co v žádném případě neodpovídalo tomu, co by si Lukas dokázal představit.

Lidé kolem něj se začali zvedat. Někteří zůstali zaražení, jiní vypadali, jako by se najednou ztratili. Nevěděli, co dělat, jak reagovat. Sál byl naplněný tichým šumem, škrábáním tužek po papírech a zvukem, jak se otáčely stránkami.

„Proč?“ otázka, která byla v mysli všech, ale žádný z nich ji neřekl nahlas. Proč tohle? Proč teď? Proč právě tady?

Lukas měl pocit, že ztrácí kontrolu. Měl pocit, že je to všechno jen nějaký bláznivý sen, který už brzy skončí, že se probudí a najde se v té klidné kanceláři, kde si všichni budou moci zase v klidu popovídat o nových projektech. Ale ticho kolem něj rostlo, a s ním i vědomí, že to, co přišlo, změnilo vše.

„Musíme okamžitě jednat,“ řekl jeden z kolegů, přerušujíc ticho. Ale nikdo z nich nevěděl, co přesně by mělo následovat. A přesto všichni věděli, že nic už nebude jako dřív. Že tohle je začátek něčeho, co nelze zastavit, co nelze přehlédnout.

Lukas se pomalu otočil, oči stále upřené na obrazovku. Měl pocit, že v něm všechno křehne. Co bude dál? Jaké kroky budou následovat? Jak se vyrovná s tím, co viděl, a s tím, co už věděl, že přijde?

Jedno bylo jisté. Svět, jaký znal, se právě začal měnit. A to, co následovalo, by šokovalo všechny.