Byt byl tichý, až nepřirozeně tichý, jako by se rozhodl mě pozorovat. Světlo z okna se lámalo o hrany nábytku a kreslilo na podlaze nepravidelné obrazce. V tom tichu jsem slyšela vlastní dech, krátký a opatrný, jako bych se bála, že i hlubší nádech by mohl narušit křehkou rovnováhu, v níž jsem se snažila udržet.

Opřít se o zeď bylo to jediné rozumné rozhodnutí. Chlad omítky mi pronikal do zad a na okamžik přehlušil teplo bolesti. Zavřela jsem oči a počítala vteřiny, než se svět přestane točit. Lékař říkal, že únava přijde, že tělo bude protestovat, a přesto jsem byla překvapená, jak rychle se obyčejné věci promění v překážky. Stůl byl najednou příliš daleko, židle příliš nízko, a kuchyň se zdála být na jiném kontinentu.

Každý krok měl svůj rytmus: zvednout nohu, nadechnout se, postavit chodidlo, vydechnout. Bolelo to, ale nebyla to jen bolest těla. Byla to i tíha myšlenek, které se mi lepily na paty. Přemýšlela jsem o tom, jak jsem se sem dostala, o rozhodnutích, která mě dovedla až k operaci, a o tom, co všechno budu muset znovu naučit. Trpělivost, říkali. Slovo, které zní klidně, ale skrývá v sobě dlouhé hodiny čekání.

Na kuchyňské lince stála sklenice s vodou, připravená od rána. Připadala mi jako malý maják, obyčejný a přesto důležitý. Když jsem k ní konečně došla, ruka se mi třásla. Voda byla studená a čistá, a s každým douškem jsem cítila, jak se mi vrací kousek síly. Ne mnoho, ale dost na to, abych se usmála. I takové drobnosti se počítají.

Sedla jsem si a nechala pohled klouzat po místnosti. Fotografie na poličce, kniha rozečtená u postele, rostlina, která potřebovala zalít. Svět běžel dál, i když jsem se na chvíli zastavila. Uvědomila jsem si, že to není závod. Že se nemusím vracet do tempa hned. Že byt, se svými tichými kouty a známými vůněmi, může být na čas bezpečným přístavem.

Bolest v jizvě se znovu ozvala, tentokrát tlumeněji. Připomínka, že uzdravování není přímka, ale klikatá cesta. Přesto jsem cítila něco jako naději. Ne hlasitou a okázalou, spíš tichou a vytrvalou. Byla v tom, že jsem došla ke stolu. V tom, že jsem se napila vody. V tom, že jsem si dovolila na chvíli si sednout a jen být.

Opřela jsem se zpátky a zavřela oči. Byt už nebyl cizí ani hrozivý. Byl svědkem mé pomalé, opatrné cesty zpět k sobě. A i když každý krok stále bolel, věděla jsem, že další den udělám zase jeden. Možná krátký, možná nejistý, ale můj.