Varhany dozněly posledním tónem a zvuk se rozplynul kdesi vysoko v klenbě. Lidé zůstali stát, někteří se ještě ani nestihli posadit. Nikdo se nehýbal. Dokonce i děti, které před chvílí neklidně přešlapovaly, náhle ztichly, jako by vycítily vážnost okamžiku.

Světlo pronikající vitrážemi se opíralo o kamenné stěny a kreslilo na podlahu barevné skvrny, které se pomalu posouvaly, téměř neznatelně. Kněz u oltáře měl ruce složené a hlavu lehce skloněnou. Neříkal nic. A právě to mlčení bylo silnější než jakákoli slova.

V zadní lavici seděla stará žena. Prsty svírala růženec, ale nemodlila se. Jen poslouchala ticho. Pro ni nebylo prázdné — bylo plné vzpomínek, hlasů, které už dávno umlkly, a otázek, na něž se celý život bála odpovědět. A přesto právě teď cítila klid.

Někdo zakašlal, rychle a provinile, jako by se omlouval za narušení posvátného prostoru. Jiný člověk si utřel oči. Nebylo jasné proč. Možná smutek, možná úleva. Možná obojí.

Pak kněz konečně zvedl hlavu. Pohledem přejel po shromáždění a tiše pronesl: „Zůstaňme ještě chvíli.“

Nikdo se nepohnul.

Protože v tom tichu, které se zdálo zastavit čas, si každý přítomný našel něco, co jinde nenacházel — odpověď, odpuštění, nebo jen vzácný okamžik, kdy svět konečně přestal spěchat.