Lidé se na mě dívají dvakrát. Někdy třikrát. Nejdřív proto, že chodím pomalu a opírám se o hůl, a hned potom proto, že mám na sobě sukni, kterou by si leckdo netroufl obléct ani v padesáti. Už jsem si na ty pohledy zvykla. Některé jsou pobavené, jiné pohoršené, ale občas zahlédnu i obdiv. Ty mám nejraději.

Když mi bylo dvacet, minisukně ještě nebyly symbolem svobody. Nosily jsme dlouhé šaty a hlavně očekávání. Očekávání, že budeme tiché, vděčné a přizpůsobivé. Já jsem se snažila. Dlouho. Manželství, děti, práce, povinnosti. Vysoké podpatky zůstaly schované ve skříni a sukně se postupně prodlužovaly, jak ubývalo času pro mě samotnou.

A pak se něco zlomilo. Ne naráz, ale pomalu. Nejprve odešli lidé, pak role, které jsem hrála celý život. A jednoho dne jsem stála před zrcadlem, dívala se na vrásky, na tenké nohy s pamětí dlouhých cest a napadlo mě: Proč ne teď?

Minisukně není o provokaci. Je o radosti. O tom, že cítím látku na kůži, že si připomínám, že mám tělo — staré, ale moje. Vysoké podpatky? Ty mi nepřidávají výšku, ale odvahu. Každý krok je sice opatrnější, ale o to vědomější.

Ano, někdo mi řekl, že bych měla „mít rozum“. Že v mém věku se to „nehodí“. Já se jen usmála. V mém věku už se hodí všechno, co mi dělá dobře.

Nechci vypadat mladě. Nechci se vracet. Chci být vidět taková, jaká jsem teď. Žena, která přežila devět dekád, smála se, plakala, milovala i ztrácela — a přesto si ráno vybere minisukni, protože má chuť.

Je mi 92 let. A jestli mi zbývá ještě trochu času, chci ho prožít po svém. Na podpatcích, klidně vratkých, ale vlastních.