Bundy si všímají většinou jen tehdy, když je zima, když tlačí nebo když v kapse najdou starou žvýkačku. Ale tahle — Tobiášova oblíbená, šedá s oranžovým zipem — najednou získala úplně nový význam. Všechno začalo tím, že se zip zasekl. Nejdřív to vypadalo jako běžná drobnost, ale když se maminka snažila látku uvolnit, všimla si, že je uvnitř jakési ztluštění.

„Co to tam máš?“ zamručel táta, naklánějíc se blíž.

Tobiáš pokrčil rameny. „Nevím… nic.“

Jenomže nic to rozhodně nebylo. Maminka opatrně rozstřihla pár stehů a z bundy vypadl malý, stočený balíček obalený voskovaným papírem. Na okamžik se všichni tři jen překvapeně dívali — jako by se báli dotknout něčeho, co tam nemělo být.

„Ty jsi to tam schoval?“ zeptala se maminka.

„Ne!“ bránil se Tobiáš až příliš rychle. A podle toho poznali, že tentokrát mluví pravdu.

Táta rozbalil balíček — nejdřív pomalu, potom už s rostoucí netrpělivostí. Uvnitř byl… dopis. Malý, pečlivě složený dopis psaný rukou, která nepatřila ani rodičům, ani prarodičům. A bylo tam ještě něco: drobná mosazná plaketa s vyrytým symbolem, který nikdo z rodiny neznal.

Maminka zadržela dech a začala číst nahlas:

„Až to najdeš, znamená to, že jsi připraven. Neděs se — nic zlého se nestane. Jen si pamatuj, že nepatříš jen jednomu světu. Přijdu brzy.“

Pod dopisem bylo jediné iniciály: E. S.

Ticho v kuchyni bylo tak hutné, že by se dalo podepřít. Tobiáš, sedící s nohama pod židlí, vypadal vystrašeněji než kdokoli jiný.

„Kdo je E. S.?“ zašeptala maminka.

A tehdy Tobiáš pronesl větu, kterou nikdo z nich nečekal:

„Já… já ho viděl. Jednou. Venku. Říkal, že se vrátí.“

Táta zbledl. Maminka položila dopis na stůl, jako by se bála, že ji popálí.

Co bylo nejhorší? Chlapec vypadal, že nelže. A že ten muž — nebo kdo to byl — se vrátí nejen pro něj, ale i pro odpověď, kterou rodina ještě vůbec nechápala.

Bunda ležela na stole, rozstřižená a obyčejná. Ale to, co bylo ukryté uvnitř, změnilo jeden klidný večer v začátek něčeho, co nikdo nedokázal pojmenovat.