Stála jsem naproti němu, v rukou jsem držela kytici, která se mi lehce třásla, i když jsem se snažila nedat nic najevo.
Byla chladná podzimní neděle, tak tichá, že bylo slyšet i padání listů na zem. Vítr se opíral do vysokých bříz kolem nás a jejich koruny se chvěly stejně nejistě jako moje prsty. A on tam stál přede mnou — člověk, kterého jsem kdysi milovala s naprostou samozřejmostí, jako by byl mou jedinou jistotou na světě.

Teď ale mezi námi stála celá léta, stovky nevyslovených vět, stovky nenaplněných slibů. A já jsem nevěděla, jestli ho chci obejmout… nebo před ním utéct.

„Takže jsi přišla,“ řekl tiše.
Jeho hlas byl hlubší, než jak si ho pamatuji, a stejně tak unavenější. Jako by se do každé slabiky vpisovala vina, kterou už dlouho nosí na ramenou.

„Přišla,“ odpověděla jsem. „Ale nejsem si jistá, jestli jsem připravená.“

Pokrčil rameny, jako by se bál říct víc. A já jsem pevně sevřela kytici. Byly to bílé jiřiny — jeho oblíbené. Nosil je kdysi domů po směnách, když se vracel pozdě v noci a chtěl mi vynahradit svůj nepřítomný úsměv. Tenkrát jsem věřila, že láska všechno překoná. Dnes jsem si nebyla jistá, jestli láska někdy stačila.

„Nevím, kde začít,“ řekl a o krok se ke mně přiblížil.
Udělala jsem instinktivně krok zpět.

„Tak začni pravdou,“ pronesla jsem. „Tentokrát poprvé a naposledy.“

Vítr znovu zesílil, vzal jeden z listů jiřin a odnesl ho kamsi k cestě. Dívala jsem se za ním a zároveň jsem cítila, jak se mi hrudník nebezpečně stahuje. Čekala jsem hodně, ale ne tolik strachu. Ne tolik bolesti. A rozhodně ne tolik naděje, která mě bolela snad ještě víc.

„Hodně jsem pokazil,“ začal.
„To víme oba,“ skočila jsem mu do řeči. Nechtěla jsem ho zraňovat, ale ani šetřit. Už jsem byla unavená z jemných slov, která jen zakrývají skutečný problém.

„Ale já jsem tě nikdy nepřestal milovat,“ dodal. Tentokrát už dost hlasitě na to, aby to vítr neodnesl.

Zavřela jsem oči. Milion vzpomínek se mi přelilo hlavou jako voda v rozbité přehradě — první polibek, první hádka, první zrada… poslední loučení. A ta slova, která mi teď říkal, jsem od něj slyšela už jednou. A byla vyslovená ve chvíli, kdy už jich nebyl hoden.

„Láska není omluva,“ odvětila jsem tichým, ale jistým hlasem. „A taky není lék. A rozhodně ne výmluva pro to, co jsi udělal.“

Pohnul se, jako by ke mně chtěl natáhnout ruku, ale zarazil se.
„Nechci po tobě nic. Jen… abys věděla, že se snažím být jiný člověk.“

Otevřela jsem oči a poprvé jsem v něm uviděla něco skutečného. Unaveného. Lidského. Ne výmluvy. Ne masky. Jen pravdu, kterou se bál říct příliš dlouho.

Podívala jsem se na kytici. Na bílé jiřiny, které kdysi nesly náš smích a naše začátky.
A pak jsem je pomalu položila na zem.

„Tahle kytice měla být pro tebe,“ řekla jsem. „Ale myslím, že bych ji měla dát spíš sobě. Abych si připomněla, že některé kapitoly musíme zavřít, i když v nich pořád ještě najdeme krásu.“

Podíval se na mě — poprvé s porozuměním, ne s očekáváním.

„Takže je to konec?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne konec. Jen jiný začátek. Pro nás oba. Jen… ne spolu.“

A odešla jsem. Vítr si pohrával s mým kabátem a jiřiny za mnou se lehce třásly ve studeném podzimním vzduchu — stejně jako já.
Ale tentokrát už ne strachem.
Tentokrát osvobozením.