Byl to přesně ten typ muže, který se spoléhal na svou postavu, uniformu a hlasitý smích, aby si vynutil respekt tam, kde mu ve skutečnosti chyběl. Když vstoupil do jídelny plné unavených členů posádky, ozval se jeho dunivý hlas jako první: smál se, vtipkoval, bouchal ostatní do ramen, až se plechové příbory třásly na stolech.

A pak ji zahlédl — dívku u nejvzdálenějšího stolu. Seděla rovná jako svíčka, s rukama složenými v klíně, oči upřené do hrnku čaje. Nejedla, nemluvila, nezvedala pohled. Jako by se snažila být neviditelná. Byla nová a posádka ji ještě nestihla poznat; všichni jen věděli, že pracuje v technické sekci, že je tichá, zdvořilá a údajně geniální.

Námořník si však vyložil její ticho jako slabost.
A slabost byla pro něj jako rudý hadr.

„Hej, myško,“ zaburácel a přisunul si židli vedle ní tak prudce, že zakvílela po podlaze. „Proč se schováváš tady vzadu? Bojíš se lidí? Nebo jsi jen divná?“

Dívka pomalu zvedla oči. Ne uraženě, ne vystrašeně — spíš jako někdo, koho probudili ze soustředění.
„Snažím se přemýšlet,“ odpověděla klidně. Její hlas byl tichý, ale pevný, jako kdyby uměl proříznout i hluk jídelny.

Námořník se rozchechtal. „Přemýšlet? V tomhle baráku? To by ti šlo líp doma u panenek.“
Několik jeho kamarádů se zasmálo, jako vždy, když potřebovali potvrdit jeho autoritu.

Dívka sklopila oči zpět k čaji, ale ne tak, jak čekal — nebyl v tom strach. Spíš únava.
„Nerada ruším,“ řekla. „Ale možná byste si měl sednout zpátky ke svému stolu. Za chvíli začne hlášení o poruše na severní generátorové jednotce. A já musím být připravená.“

„Ty?“ uchechtl se námořník. „Co ty můžeš vědět o generátorech? To je práce pro někoho, kdo ví, co dělá.“
Chystal se pokračovat, když vtom se jídelnou rozezněl ostrý alarm. Všichni strnuli.

Hlas z reproduktorů oznámil:
„Porucha na severní jednotce. Prosíme hlavního technika o okamžitý příchod.“

A v tu chvíli se dívka zvedla. Klidně, bez spěchu, jako někdo, kdo přesně ví, co dělá. Vytáhla z kapsy identifikační kartu a položila ji námořníkovi před oči.

„Hlavní technik,“ řekla tiše.

Námořníkovy oči se rozšířily. V místnosti nastalo dusivé ticho.

„A pokud si dobře pamatuji,“ pokračovala, zatímco se otočila k odchodu, „vy jste ten, kdo při posledním překládání zásob špatně upevnil nosné trubky. Právě ty, které vedou k severní jednotce.“
Na okamžik se zastavila a pohlédla mu přímo do tváře.
„Takže jestli mám dnes ráno někoho zastrašovat, nejste to vy.“

A odešla, zatímco jí jídelna téměř ustupovala z cesty.
Námořník tam stál jako přimražený, s tváří rudou ne vzteky, ale studem.

Teprve teď pochopil, že ticho rozhodně není znakem slabosti.
Někdy je to jen síla, která nepotřebuje křičet.