Vlhký vzduch uvnitř jako by se jí zavrtával do plic a nutil ji váhat, zda vůbec udělat první krok. Oprýskané dveře za jejími zády se s tichým zaklapnutím zavřely a ona si uvědomila, že cesta zpět je najednou mnohem těžší než cesta vpřed. Všechno tu vonělo zapomenutou historií — směsí prachu, starého dřeva a dávno vyvanulých příběhů, které kdysi někdo žil, miloval a zase ztratil.

Udělala krok. Její boty tiše vrzly na poškrábané dlažbě, a v tom okamžiku se stará chodba před ní probudila k životu. Stíny se přelévaly po zdech, jako by měly vlastní paměť, vlastní vůli připomenout jí něco, co ona sama odsouvala do nejtemnějších koutů mysli. Dotkla se studené zdi a otřásla se — ne zimou, ale jakýmsi podivným poznáním, že budova není opuštěná tak úplně, jak se zdá.

Na konci chodby se mihlo slabé světlo. Nelogické, téměř nepatřičné v prostoru, kde neměl být žádný funkční zdroj elektřiny. Žena se nadechla, tentokrát už vědomě, a následovala ho. Každý krok jako by odemykal další vrstvu vzpomínek: dětský smích v koutě schodiště, kroky člověka, kterého už nikdy neuvidí, šeptaná slova, která jí kdysi slíbila bezpečí. Všechny tyto obrazy se vracely a zároveň mizely, než je stačila uchopit.

Když došla ke světlu, zjistila, že vychází z malé lampy položené na stole v místnosti, která na ni působila nečekaně důvěrně. Nábytek byl zaprášený, ale uspořádaný přesně tak, jak si jej pamatovala z dávných dob. Na stole ležela obálka se svým jménem napsaným roztřeseným rukopisem. Srdce se jí rozbušilo, až ji píchlo v hrudi. Věděla, od koho je — přestože ten člověk neměl už léta možnost ji oslovit.

Otevřela ji a mezi prsty se jí rozevřel list papíru, na kterém stálo: „Nevracíš se náhodou. Budova ti má co říct. A já také.“
Pod písmeny byl otisk prstu, téměř neznatelný, a přesto tak živý, že jí po zádech přeběhl chlad.

A v té chvíli pochopila, že minulost není mrtvá. Jen čekala, až se někdo odváží vejít dovnitř a naslouchat.