Kdyby mi to někdo vyprávěl před rokem, asi bych se smála. Ale teď? Teď se mi to dělo přímo pod nosem – nebo spíš pod okny. A nejhorší na tom bylo, že to nebyly jen tak nějaké kalhotky. Ne. Byly to barevné, krajkové kousky, které by člověk čekal spíš na prádle herečky z romantického filmu než na šňůře vyvěšené metr od okna mého šestnáctiletého syna.

Začalo to docela nenápadně. Jednou jsem otevírala okno, abych vyvětrala pokoj, a najednou jsem si všimla, že těsně naproti nám visí červená tanga. Jako by tam někdo pověsil prapor vítězství. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost — první chyba. Řekla jsem si, že to je jednorázová záležitost.

Jenže druhý den tam visela modrá. Třetí den růžová. Čtvrtý den krajková souprava tak odvážná, že jsem měla chuť volat na pomoc svatého Petra. A v tom všem si můj syn začal podezřele často čistit okna.

„Mami, jen ať je lepší světlo do pokoje,“ tvrdil.
Jo. Jistě.

To už na mě bylo moc. Šla jsem k sousedce. Ta paní byla jinak milá, taková věčná optimistka, která si pěstuje bylinky a nosí dlouhé květované sukně. Zaklepala jsem na dveře a snažila se tvářit slušně, i když jsem měla chuť vykřičet celou ulici.

Otevřela s širokým úsměvem.
„Dobrý den! Co pro vás můžu udělat?“
„Ehm… vaše prádlo,“ začala jsem, ale ona mi skočila do řeči.
„Ano! Krásně mi schne, viďte? Ta strana domu chytá nejlepší vítr.“

Přikývla jsem, i když nejlepší vítr chytalo především moje nervové rozpoložení.
„Víte,“ pokračovala jsem, „ono… je to opravdu blízko okna mého syna.“

Zvedla obočí. „A vadí mu to?“
Já chtěla říct ano, ale pravda byla, že ten kluk si kvůli tomu skoro začal dobrovolně luxovat pokoj, takže to byl spíš opačný problém.

A tak jsem tam stála, koktala a nemohla najít správnou větu.
Sousedka se usmála ještě víc — a přitom mě překvapila.
„Ale vy máte starosti! Víte co? Pověsím si je klidně jinam, jestli vám to tak vadí.“

A teď přichází ta část příběhu.
Ta překvapivá.
Ta, kterou nikdo nečeká.

V tu chvíli jsem se na ni podívala — na tu laskavou ženu, která se ve svých sedmapadesáti nebojí nosit prádlo, které by se hodilo na titulní stranu módního magazínu — a něco se ve mně hnulo. Ne hněv. Ne trapnost. Ale něco jiného.

Závist.
Ano. Závist.

Uvědomila jsem si, že jsem roky chodila v nudních bavlněných spodkách, které by si ani pes nevšiml, i kdyby mu přistály na hlavě. Zatímco ona? Ona si život užívala. Nebála se být ženská, barevná, odvážná.

A tak jsem udělala něco nečekaného.
„Víte co?“ řekla jsem. „Nevěšte to jinam.“
„Opravdu?“
„Opravdu. A… kde jste ty kalhotky koupila?“

Sousedka se rozzářila jako vánoční strom. Za deset minut jsme seděly u ní v obývacím pokoji s katalogem spodního prádla, pila jsem levandulový čaj a objednávala si troje nové kalhotky, které bych si před rokem v životě nedovolila ani zvednout z regálu.

A víte, co je nejlepší?
Když balíček dorazil, schovala jsem ho tak, aby ho syn neviděl — ale večer, když jsem je poprvé oblékla, jsem pochopila, proč se sousedka nestydí prát je venku.

Cítila jsem se… krásně.
Ne pro někoho.
Pro sebe.

A syn?
Když šel jednou okolo okna, kde visely červené tanga sousedky, jen povzdechl:
„Mami, ta paní je fakt legenda.“

Usmála jsem se.
Kdyby věděl, že jeho vlastní máma má teď doma něco velmi podobného… to by byl teprve šok.

A tak skončil příběh, který začal kalhotkami na šňůře — a skončil tím, že jsem si uvědomila něco důležitého:
Nevadí mi, co sousedka věší před okno.
Vadilo mi, že já jsem už dlouho nevěšela nic, co by mi připomnělo, že jsem pořád žena.

A to jsem právě napravila.