Byla drobná, trochu shrbená žena s jemnými gesty a věčně rozpustilým šedivým drdolem, který se jí při chůzi mírně pohupoval. Jmenovala se paní Ludmila, ale většina lidí v ulici jí říkala prostě babi Lída. Nosila dlouhý béžový kabát, který už měl rohy ošoupané od let používání, a tašku na kolečkách, jejíž vrzavé kolečko bylo slyšet už z dálky, když přicházela po chodníku.

Uvnitř řeznictví každý věděl, že přijde. Nejen proto, že byla pravidelnou zákaznicí — ale proto, že přicházela naprosto přesně. Každý den v devět dvacet osm, ani minutu dřív, ani minutu později. A pokaždé se na ni dveře s lehkým cinknutím usmály, jako by věděly, že přichází někdo, bez koho by obchod nebyl úplný.

„Dobré ráno, paní Lído,“ zdravíval ji řezník Karel, statný muž s rudými tvářemi a laskavým pohledem.
„Dobré ráno, Karle, dnes to tu máte zase krásně vonící,“ odpovídala pokaždé se stejnou radostí.

Kupovala jen drobnosti — někdy dvě plátky šunky, jindy malý kousek čerstvého masa nebo několik párků. Nikdy nic velkého. Nic, co by napovědělo, že doma vaří pro velkou rodinu. A přesto chodila denně. Ostatní zákazníci si říkali, že je to jistě zvyk, který starší lidé mají. Ale řezník Karel věděl víc.

Jeden den, když se obchod na okamžik vyprázdnil, se odhodlal.
„Paní Lído… můžu se vás na něco zeptat?“
„Ale jistě, Karle, ptejte se,“ pousmála se.

„Vy… chodíte sem každý den. Ne že by mi to vadilo — vlastně je to jeden z nejhezčích okamžiků dne — ale proč zrovna sem? A tak pravidelně?“

Paní Lída se usmála jiným úsměvem než obvykle. Méně živým, více tichým. Jako vzpomínka, která bolí, ale zároveň hřeje. Opřela se o pult a prsty hladila okraj kabely.

„Víš, Karle… můj manžel, kdyby žil, měl by teď devadesát. Byl to veselý chlap. Miloval dobré jídlo. A miloval každodenní rituály. Když jsme byli mladí, chodili jsme spolu do jiného řeznictví. Každý den. Ne proto, že bychom museli — ale protože jsme chtěli. Ten čas mezi nákupy byl náš. Mluvili jsme o všem možném. O počasí, o hloupostech, o snech. O životě.“

Řezník pozorně poslouchal.

„Když odešel,“ pokračovala tiše, „domov najednou oněměl. Nikde už nezůstal jeho hlas. Ale zůstala vzpomínka na to, jak jsme spolu stáli v řeznictví, smáli se, hádali, jestli se má brát šunka prorostlá nebo libová.“
Krátce se zasmála. „A tak chodím sem. Tady, u pultu, mám pocit, že je někde stále se mnou.“

Karel cítil, jak mu v krku těžkne uzel. Chvíli mlčeli, než paní Lída znovu promluvila:
„A víš, proč chodím přesně v devět dvacet osm?“
Zavrtěl hlavou.

„Protože v tu dobu jsme tam tehdy stáli naposledy. Ten čas jsem si nechala. Jen pro nás.“

Dalších několik dní se na paní Lídu dívali všichni v obchodě jinak — s větší úctou, s tichým pochopením. Její taška stále vrzala, kabát se jí stále pohupoval, a její úsměv byl stále stejný. Jen kolem ní bylo cosi jako neviditelný kruh něhy, který dokázali cítit všichni.

A pak jednoho rána nepřišla.

Devět dvacet osm.
Devět dvacet devět.
Devět třicet.

Karel cítil, jak se mu zatahuje hruď. Po celém dni ji nikdo nespatřil. Až odpoledne, když se chystal zavírat, otevřely se dveře — tiše, smutně — a dovnitř vstoupila mladá žena.

„Vy jste Karel, řezník?“ zeptala se.

„Ano,“ hlesl.

„Jsem vnučka paní Ludmily. Chtěla jsem vám… chtěla jsem vám říct, že dnes ráno odešla. V klidu. Ve spánku.“

Karel zavřel oči.
„A vzkázala vám,“ pokračovala dívka, „že jste byl jeden z posledních lidí, kteří jí dělali radost. Každý den.“

Obchod zněl prázdněji než kdy dřív.

Od dalšího dne, v devět dvacet osm, Karel pokaždé zastavil práci, položil nůž a na chvíli se otočil k dveřím. Nikdo nepřicházel. Ale on čekal. Vždy pár vteřin.

Ne z povinnosti.
Z úcty.

Protože některé rituály nejsou o nákupu masa.
Jsou o lásce, která přežije i ticho.