Nikdy jsem nebyla žena, která tráví hodiny před zrcadlem a hledá na sobě chyby. Možná je to tím, že jsem vyrostla v době, kdy se lidé nestarali tolik o to, jak vypadají, ale spíše o to, jak žijí. Nebo tím, že mě rodiče učili vážit si síly, zdraví a života samotného víc než čísel na váze. A možná je to také tím, že jsem prošla věcmi, které mě naučily vidět krásu i tam, kde ji dnešní svět už nepoznává.

Ano, je mi šedesát. Moje pleť není hladká jako porcelán, na břiše mám jizvy po porodu, a nohy mě někdy neposlechnou tak ochotně jako dřív. Ale když se na sebe dívám, vidím celý svůj příběh — a to je něco, co žádná modelka na obálce nemá. Vidím ženu, která zvládla vychovat děti, přežít zklamání, postavit se znovu na nohy, smát se i plakat, milovat a být milována. Když si představím, že by moje tělo mělo být „dokonalé“, skoro se mi chce smát. Vždyť právě jeho nedokonalosti mi připomínají, že jsem žila naplno.

Dnes žijeme v době, kdy se na nás ze všech stran valí obrázky upravených tváří, vyretušovaných postav a uměle vytvořených „standardů krásy“. Ženy mého věku se mnohdy bojí obléknout plavky, sukně, nebo dokonce jen usmát se na fotce. Symptomem dnešní společnosti je, že se srovnáváme s lidmi, kteří ani neexistují — s digitálně vytvořenými ideály, které nemají vrásky, pupínky ani skutečný život. Ale já jsem se rozhodla být jiná. Nepřijmout tuto hru a neobětovat své sebevědomí nějakému módnímu trendu.

Neznamená to, že bych se o sebe nestarala. Naopak — mám ráda své dlouhé procházky, zdravé jídlo, masáže a chvíle, kdy si dopřeju péči jen pro sebe. Ale dělám to proto, že své tělo miluji, ne proto, že bych ho chtěla změnit. Chci, aby mě uneslo ještě mnoho let, aby mě provázelo životem co nejdéle, a aby mi dovolilo vychutnat si všechny drobné radosti světa.

A víte co? Když se dnes podívám do zrcadla, nevidím ženu, která stárne. Vidím ženu, která roste — v moudrosti, v klidu, v sebejistotě. Každá vráska mi připomíná chvíli, kdy jsem se smála, kdy jsem plakala, kdy jsem milovala tak silně, že to téměř bolelo. Každé kilo navíc je důkazem toho, že jsem už dávno přestala bojovat se sebou a začala žít v míru.

Nikdy jsem se nestyděla za své tělo a nikdy nebudu. Protože to tělo je domovem mé duše, mým domem, mým společníkem. A domov se nemá nenávidět — domov se má ctít.

A pokud mohu něco říct ženám všech věků: přijměte se. Nečekejte na ideální okamžik, ideální váhu nebo ideální postavu. Život utíká příliš rychle na to, abychom ho trávily nespokojeností. Oslavte své tělo — protože díky němu můžete chodit, cítit, objímat, milovat a žít. A to je přece ta největší krása.