Stála tam, nehybná jako stín, opřená o rám dveří, jako by jí už samotná dřevěná konstrukce bránila ve zřícení se na zem. Nevěděla, jak dlouho tam stojí. Minutu? Deset? Nebo celou věčnost, která se vměstnala do okamžiku, kdy vyslovil ta slova? V hlavě jí bušilo jediné – tohle se přece nemohlo stát… ne jim, ne po všem, co spolu přežili.

Štěpán stál naproti ní, ruce zkřížené na hrudi, ale jeho pohled utíkal stranou. Jako by se bál podívat do jejích očí, protože věděl, že v nich uvidí odraz toho, co právě udělal. V místnosti panovalo ticho tak těžké, až se zdálo, že se dá krájet. Jen nádechy, jeden její, jeden jeho, přerušovaly dusivou prázdnotu.

„Neměl jsem to říkat takhle…“ začal opatrně, ale jeho hlas zněl vzdáleně, skoro cize.

Káťa zavřela oči. Všechno v ní křičelo, ale navenek působila až nebezpečně klidně. Člověk by si mohl myslet, že ji to nechává chladnou – jenže ten klid byl jen obalem přes rozbouřené moře v jejím nitru. Ta slova – přesná, tvrdá, přímá – se do ní zarývala jako jehly. „Už nevím, jestli jsme spolu šťastní.“

Větu tak jednoduchou. A přitom tak zničující.

„Nemusels… nemusel jsi říkat vůbec nic,“ odpověděla po chvíli a její hlas se třásl, i když se snažila skrýt každou stopu slabosti. „Ale tys to řekl. A já to slyšela.“

Najednou ani jeden z nich nevěděl, jak se k sobě přiblížit. Vzduch mezi nimi byl příliš hustý a nabitý nevyřčenými výčitkami. Štěpán udělal krok dopředu, jako by chtěl napnout ruku a dotknout se jí, ale na poslední chvíli pohyb zastavil.

„Káťo, já jen… já se v tom ztrácím. V nás. V sobě.“

Její smích byl tichý a prázdný. „A myslíš, že já ne? Že tohle je pro mě jednoduché?!“

Slova z ní vytryskla dřív, než je stihla zastavit. Poprvé za celou dobu zvedla hlavu a podívala se na něj. V jejích očích se leskly slzy, ale nenechala je padnout. Ne před ním. Ne ještě.

„Já jsem si myslela, že spolu bojujeme proti světu… ne jeden proti druhému.“

Štěpánův výraz konečně změkl – poprvé toho večera v něm spatřila stín lítosti. A právě to ji bolelo ještě víc. Protože kdyby byl jen chladný, odtažitý, kdyby na ní nezáleželo, možná by se jí lépe stahovaly zbytky sebeúcty. Jenže on vypadal, jako by se lámal uvnitř, stejně jako ona.

Ale někdy nestačí, že dva lidé litují. Někdy se mezi ně postaví něco, co se nedá vzít zpět.

„Já nevím, co mám udělat,“ přiznal, tišeji než kdy jindy.

Káťa udělala krok dozadu, až se bokem dotkla dveří – pevných, chladných, reálných. Jako by jí připomínaly, že existuje svět i mimo tuto bolest. Zapřela se o ně, aby neztratila rovnováhu.

„Možná… možná už to není na nás dvou,“ řekla téměř šeptem. „Možná jsme nechali všechno zajít příliš daleko.“

Ticho, které následovalo, bylo ještě těžší než dřív. Štěpán si přejel rukou po tváři, jako by chtěl setřít vinu, která se na něm usadila. Káťa se zhluboka nadechla a konečně udělala to, k čemu se celou dobu odhodlávala – vzala do ruky kliku.

„Káťo… prosím.“

Jeho hlas poprvé zněl zoufale.

Ale ona už věděla, že pokud zůstane, ztratí sama sebe.

Otočila se k němu ještě naposledy, pohled, který byl směsicí lásky, bolesti i tiché rezignace.

„Já teď musím jít. Jinak nevím, co se stane se mnou… nebo s námi.“

A než stihl cokoli říct, dveře se mezi nimi pomalu, tiše zavřely.

Za nimi zůstala slova, která se nikdy nezahojí.

A před nimi… prázdný prostor plný možných konců i začátků.