Nikdy jsem nebyl zvědavý typ člověka. Vždycky jsem si říkal, že jsou věci, na které je lepší se neptat, a dveře, které je lepší neotevírat. Jenže existují okamžiky, kdy vás obyčejná náhoda zavede přesně tam, kam jste se nikdy nechtěli dostat. Přesně to se stalo mně – a všechno začalo jednou jedinou obálkou, kterou jsem neměl nikdy vidět.

Byl to obyčejný den. Přišel jsem do práce jako vždy, ale když jsem otevřel svou poštovní přihrádku, našel jsem v ní dopis, který tam nepatřil. Měl být doručen mému kolegovi Markovi – vždy slušnému, tichému muži, který se nikdy nevyjadřoval k ničemu osobnímu. Obálka byla tlustší, než je běžné, a na zadní straně byla podivná značka, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Chtěl jsem mu ji prostě položit na stůl, ale vzápětí mě zarazilo něco ještě podivnějšího. Markova kancelář byla zamčená. A to nebylo normální.

Stál jsem přede dveřmi, držel cizí obálku v ruce a cítil, jak mě přepadá zvláštní neklid. Z chodby nebyl slyšet žádný pohyb, žádné hlasy. Jako by celý objekt na okamžik přestal existovat. Než jsem si to stihl rozmyslet, přiložil jsem ucho ke dveřím. A v té chvíli jsem uslyšel šepot. Tichý, naléhavý, jako by někdo uvnitř bojoval se strachem nebo sám se sebou.

Zároveň jsem si všiml, že obálka má jemně povolený roh. Stačilo jen zatáhnout a nahlédnout. Jen jeden pohled, říkal jsem si. Jen abych věděl, jestli tam opravdu není něco, co by mohlo vysvětlit Markovo chování. A tak jsem to udělal. Zatáhl jsem.

Uvnitř nebyly dokumenty. Nebyly tam ani účty, smlouvy nebo fotky z dovolené. Byly tam fotografie dveří. Stejných dveří, před kterými jsem stál. Focené z různých úhlů, ve dne, v noci, zblízka, z dálky. A na zadní straně každé fotografie bylo jediné stručné datum. Čím více jsem jich prohlížel, tím jasnější mi bylo, že někdo – a nejspíš sám Marek – sleduje tuhle kancelář celé měsíce.

V tu chvíli se dveře přede mnou pomalu otevřely.

Marek stál uvnitř. Bledý, propadlý, s výrazem člověka, který nespal celé týdny. Jeho oči se upřely na obálku v mé ruce a já věděl, že jsem právě překročil hranici, ze které není návratu. „Neměl jste to otevírat,“ zašeptal. Hlas měl chraplavý, skoro cizí. „Teď už musíte vědět všechno.“

Odstoupil stranou a já nechtěně nahlédl do kanceláře. To, co jsem tam uviděl, nebyly jen stohy papírů a počítačové monitory. Byla tam stěna pokrytá desítkami dalších fotografií. Stejných dveří. Mých dveří. Dveří našeho šéfa. Dveří od skladu. Každé označené stejnými daty a stejnými poznámkami.

„Někdo nás sleduje,“ pokračoval Marek. „A já jsem to měl zjistit. Ale… nejsem jediný, kdo je sledovaný. Teď jste součástí také.“

Zůstal jsem stát jako přimražený. V tu chvíli jsem pochopil, že svět kolem mě není tak prostý, jak se zdál. Že každý krok, který jsem udělal, někdo možná dávno zaznamenal. A že jedna jediná ukradená obálka otevřela dveře, které mě pronásledují dodnes.

A nejhorší na tom je, že dodnes nevím, kdo ty dveře sledoval. A proč.

Ale vím jedno – některé dveře mají zůstat zamčené. A já ty svoje teď zamykám dvakrát.