Když jsem poprvé uviděla Marca, měl na sobě lehkou lněnou košili, kterou mu vítr zvedal jako plachtu. Stál na promenádě u moře, opíral se o hůl – ne proto, že by ji nezbytně potřeboval, ale jak později přiznal, kvůli zvyku. Díval se na západ slunce s takovou intenzitou, jako by se snažil zapamatovat každý jeho odstín. Nepřipadal mi jako člověk, který by vstupoval do života druhých. A už vůbec ne do mého.

Byla jsem tehdy na dovolené sama. Po rozvodu jsem se v sobě snažila najít zbytky odvahy, radosti, smyslu. Všechny kamarádky říkaly, že čtyřicítka je nový začátek, že mám být hrdá na to, co jsem přežila, a naučit se znovu žít. Ale já jsem se cítila spíš jako prázdná váza – celá, ale bez obsahu.

Marc mě oslovil úplně obyčejně. Pochválil mi klobouk. Pak se omluvil za svou angličtinu, která ve skutečnosti byla perfektní. Nabídl mi místo vedle sebe. A tam jsme seděli skoro hodinu, beze spěchu, jako bychom se znali už roky. Nevnucoval se, nepředváděl, nevyptával se. Jen byl – přítomný, klidný, vřelý.

Když mě další den pozval na kávu, šla jsem. A pak další, a další. Čas vedle něj byl jako tišší, bezpečnější. Nebyl to ten typ staršího muže, který si chce dokazovat mládí, ani ten, který hledá obdiv. Naopak. Měl v sobě pokoru, jemnost, a takovou laskavost, o které jsem si myslela, že už v dnešním světě ani neexistuje.

Zamilovali jsme se. Nebo aspoň já jsem se zamilovala. On tvrdil, že on to věděl už od prvního dne.

A pak přišel šok – otěhotněla jsem.

Ve čtyřiceti. Po letech, kdy jsem slyšela, že šance je mizivá. Po dvou neúspěšných pokusech o IVF s bývalým mužem. Po všech těch chvílích, kdy jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu mít dítě.

Když jsem mu to řekla, chvíli mlčel. Myslela jsem, že omdlí. Pak se mu roztřásly ruce. Byla v tom radost, strach, úžas, dokonce i vina. „Jsem starý,“ řekl. „Možná jednou příliš starý na to, abych tě podpořil tak, jak si zasloužíš.“

Ale neodešel. Naopak – pevně mě objal, jako by mi chtěl říct, že se mě nikdy nepustí.

A teď, když jsem zpátky doma, v Praze, nespím. Pořád myslím na to, co nám stálo v cestě hned od začátku.

Seznámili jsme se na dovolené, oba v době, kdy jsme byli zranitelní. On po úmrtí manželky. Já po rozvodu. Možná jsme se jen opírali jeden o druhého. Možná jsme si byli pouze dočasnou náplastí na bolest. A co když dítě přichází jako důsledek iluze, ne reálného vztahu?

Moje rodina řekla, že jsem se zbláznila. Že je to starý cizinec, kterého téměř neznám. Že si mám raději najít někoho „normálního“, v mém věku. Že dítě potřebuje otce, který tu ještě bude, až půjde do školy. Kamarádky mě střídavě podporují a moralizují. A já jsem rozpolcená.

Milujeme se – to vím. Ale stačí to?

V noci hladím břicho a představuju si drobný tlukot srdce. Něco se ve mně probudilo. Něco, co jsem roky potlačovala, protože jsem si myslela, že už nemám právo doufat. Ale pak se ozve rozum – ten tvrdý, neústupný hlas, který mi připomíná věk, vzdálenost, realitu.

Marc mi píše každý den. Ptá se, jak se cítím. Plánuje, že přijede, že si najde byt, že mi pomůže. Není zaslepený, chápe, jak složité to bude. Ale říká, že dítě je dar. I kdyby byl starý, i kdyby to bylo nečekané, i kdyby nám to převrátilo život vzhůru nohama.

A tak stojím před rozhodnutím, které mě děsí víc než cokoli, co jsem kdy prožila.

Mám se dítěte vzdát—protože okolnosti nejsou ideální?
Nebo ho nechat vyrůst v lásce, která přišla pozdě, ale upřímně?

Nevím. Ale jedno vím jistě:

Ať už se rozhodnu jakkoli, už nikdy nebudu tou stejnou ženou, která odjela na dovolenou jen proto, aby zapomněla.