Když jsme se před třemi lety nastěhovali do našeho nového bytu, myslela jsem si, že největší problém v domě bude hlučný výtah nebo soused, který se rozhodne vrtat každý víkend v sedm ráno.
Ale ne.
Můj opravdový problém bydlel o patro níž — paní Milada, která byla schopná přetvořit i tu nejbanálnější každodenní situaci v malou sousedskou tragikomedii.

Všechno začalo nevinně.
Milada byla svérázná, trochu hlučná padesátnice, která nosila leopardí legíny a měla nápadně blonďatou trvalou. Obvykle se chovala přátelsky. Občas až příliš přátelsky — například když mi uprostřed schodiště začala vyprávět o svém třetím rozvodu, zatímco jsem nesla plné tašky a prosila boha, ať se ten monolog zázračně zkrátí.

Ale pak přišel den prádla.
Ten den, který všechno změnil.

Můj dvanáctiletý syn Filip zrovna seděl u stolu a učil se. Nebo alespoň předstíral, že se učí, což je u dvanáctiletých dětí velmi častý jev. Najednou se ozval výbuch smíchu.

„Mami, to musíš vidět!“ volal.

Přišla jsem k oknu.
A tam… přímo naproti našemu oknu, na společném dvorním sušáku, viselo prádlo.
Ne obyčejné prádlo.
Neutrální prádlo.

Ale doslova celá Miladina sbírka krajkových, barevných, třpytivých a zdobených kousků, které by šokovaly i televizní moderátory při půlnoční talk show.

A přímo uprostřed — růžové kalhotky s třpytivým nápisem “QUEEN“.

Filip se smál tak, že jsem se bála, že se udusí.

„Mami, sousedka je hustá!“

Já jsem však měla jiný pocit.
Věděla jsem, že pokud to takhle půjde dál, nebude se učit nikdy.
Kdo by se taky soustředil na zlomky s výhledem na třpytivé spodní prádlo paní Milady?

Řekla jsem si: Dobře, to se dá vyřešit.

Sestoupila jsem o patro níž a zaklepala na dveře.
Milada otevřela s úsměvem, na sobě legíny se vzorem zebry.

„Ááá, sousedko! Copak?“

Zhluboka jsem se nadechla.
„Máte krásné spodní prádlo,“ začala jsem diplomaticky.

„No jéje, to víte… žena musí být atraktivní v každém věku,“ mrkla na mě.

„Jistě,“ polkla jsem. „Jen… víte… náš sušák stojí přesně naproti oknu mého syna. A on se… rozptyluje.“

Milada se rozesmála. A hlasitě.
„Ale prosím vás! Vždyť je to jen kousek látky! Ať si zvyká, bude to potřebovat.“

To byla chvíle, kdy jsem pochopila, že to nebude jednoduché.

Takhle to pokračovalo celý týden — a každý den byla sbírka ještě výraznější. Jednou dokonce visel na šňůře korzet s třásněmi. Filip už místo učení seděl u okna jako v divadle. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat.

Pak jsem dostala nápad.
Ne moudrý, ale účinný.

V sobotu ráno jsem vytáhla všechny své závěsy, které jsem měla doma — staré, nové, vánoční, dětské…
a naaranžovala je do okna tak, aby jejich krajní cíle vlály přímo nad Miladiným sušákem.

Vznikl z toho barevný cirkusový stan.
Bylo to absolutně šílené.
Ale fungovalo to — závěsy zakrývaly sušák a ještě vytvářely protivítr, který Miladě způsoboval menší prádlo-katastrofy.

O hodinu později přišla Milada zuřivě zaklepat.
„Co to má znamenat?! To jsou moje věci, co mi to děláte?!“

„Jen chráním své dítě,“ odpověděla jsem klidně.
„A také… vytvářím soukromí vám. Nikdy nevíte, kdo by mohl koukat z oken jiných bytů.“

To ji zastavilo.
Očividně poprvé za celý týden přemýšlela, že prádlo může být vidět i odjinud než od nás.

„No… to máte vlastně pravdu,“ zamumlala a odešla.

A stalo se nemožné:
Od té doby věší prádlo na vnitřní sušák u sebe v koupelně.

Filip byl zklamaný.
„Mami, to byla sranda…“
Já však byla šťastná.
Ne kvůli prádlu. Ale kvůli tomu, že jsem konečně našla způsob, jak situaci vyřešit bez hádek.

A Milada?
Ta mi od té doby nosí domácí koláče, aby dokázala, že „žádná závěsová sabotáž její sousedské přátelství neohrozí“.

Někdy si říkám, že život v paneláku je malá reality show.
Ale jsem ráda — protože kdyby tu nebyla Milada a její prádlo, nejspíš bych neměla co vyprávět.

A takhle jsem to nakonec vyřešila.