Následující ráno po svatbě, když první paprsky slunce dopadly na kamenné stěny rozlehlé vily, v místnosti panovalo nepřirozené ticho.
Takové ticho, které nevzniká klidem, ale něčím jiným — očekáváním. Nebo strachem.

Nevěsta Ema se probudila s pocitem, že její tělo je těžší než obvykle. Oči ji pálily po probdělé noci plné radosti, tance a šampaňského. Přesto ji něco nutilo posadit se dřív, než vůbec pochopila, proč ji svírá takové napětí v hrudi.

Ruka vedle ní byla studená.
Příliš studená.

„Marku?“
Její hlas zněl chraplavě, jako by jí z hrdla vycházela jen prázdná ozvěna.
Žádná odpověď.

Když se naklonila blíž, ucítila jen jemný zápach parfému, který měl její manžel rád. Ale něco bylo špatně — to poznala okamžitě.
Markova tvář byla bledší, než by měla být. Příliš klidná. Příliš nehybná.

„Marku, vstávej…“
Natáhla ruku, aby se dotkla jeho ramene.
Ale v okamžiku, kdy se jí prsty dotkly jeho kůže, ucukla.
Byl ledový.

Ledový jako mramor, jako stěny staré vily, které se nikdy neprohřály, i kdyby venku hořelo slunce do rudé barvy.

Ema vyskočila z postele. Oči se jí rozšířily, dech se jí zrychlil.

„Ne… ne, prosím… ne.“

V hlavě se jí míhaly vzpomínky na předchozí noc.
Sliby.
Smích.
Pohledy plné budoucnosti.
Jeho ruce na jejích ramenou, když jí šeptal: „Zítra začíná všechno.“

A přesto… to zítra právě skončilo.

Ema začala couvat, jako by se snažila uniknout vlastnímu strachu.
Chvěly se jí ruce, když sahala po telefonu.
Ale prsty ji neposlouchaly. Displej ji neposlouchal. Celý svět se změnil na otupělé, neproniknutelné ticho.

A pak zaznělo klepání.
Jediné, stručné, rázně krátké.

„Slečno E… vlastně paní Novotná,“ ozval se hlas za dveřmi.
Byl to Lukáš, svědek a Markův nejlepší přítel.
„Děje se něco? Měl jsem pocit…“

Když otevřela dveře, její výraz řekl vše.
Lukáš ztuhl. Vstoupil do pokoje a během několika sekund pochopil.

„Bože…“ zašeptal.

Co se dělo dál, se Emma vlastně ani nepamatovala.
Hlasy.
Kroky.
Běh po schodech.
Telefonáty.
Lidé v uniformách, kteří vstoupili do místnosti a tvářili se tak, jak se tváří lidé zvyklí říkat to nejhorší.

„Je nám to líto.“
„Příčina smrti zatím nejasná.“
„Nebyl žádný boj, žádné známky násilí.“

Ale Ema cítila, že něco nehraje.
Něco v domě.
Něco v té vile, která byla Markovým rodinným dědictvím.

Když zůstala sama v pokoji, všimla si něčeho zvláštního.
Na Markově polštáři, těsně u jeho ruky, ležel kousek papíru.
Složený tak, jak to dělal jen on — přesně na tři části, aby všechno sedělo.

Ema ho roztřásenými prsty zvedla a rozložila.

Na papíře bylo několik slov.
Krátkých, skoro až nelogických.

„Až uvidíš světlo, neotáčej se.“

Nic víc.
Žádné vysvětlení, žádný podpis. Jen ta věta, která nedávala žádný smysl — a přesto v ní bylo cosi hrozivého.

Ema zvedla oči.
A právě v tu chvíli ji pohltil pocit, že v rohu pokoje nestojí sama.

Zavřela oči, jen na malý okamžik — a přes víčka proniklo zábleskové světlo, ostré a studené, jako by někdo zapnul fotoaparát nebo baterku.

Její dech se zastavil.

Vzpomněla si na papírek.

Až uvidíš světlo, neotáčej se.

Stála přikovaná k místu, neschopná pohnout se byť o milimetr.

A pak… světlo zmizelo.

Ještě nevěděla, že ta věta byla Markův poslední pokus ji zachránit.
Že noc před svatbou slyšel ve vile kroky a viděl v zrcadle odraz něčeho, co tam nemělo být.
Že se bál říct jí pravdu, aby nevěstu neděsil.

A že to, co světlo způsobilo, nezmizelo s Markem.
Teprve se probouzelo.

A Ema byla teď jediná, kdo mohl zjistit, co se ve vile skutečně stalo.
A proč její manžel zemřel ve svatební noci… aniž by na něm bylo jediné zranění.