Bylo chladné listopadové odpoledne, vítr se proháněl mezi domy a přinášel s sebou vůni spáleného dřeva z blízkých komínů. Doprava hučela, světla semaforů se odrážela v mokrém asfaltu. Na policejní stanici panoval klid – až do chvíle, kdy vysílačka zapraskala a ozval se napjatý hlas dispečerky:
„Jednotka 27, hlášení o nelegálním prodeji na rohu Hlavní a Tyršovy. Podezření na pašované zboží. Okamžitě prověřit.“

Strážmistr Novák a jeho kolegyně poručice Veselá se na sebe podívali. Nebyl to jejich první podobný případ, ale tón dispečerky byl jiný – naléhavější, tísnivější.

„Jdeme,“ řekl Novák a zvedl se od stolu.

Na místě

Když dorazili na křižovatku, byla tam mlha a ticho. Jen pár kolemjdoucích spěchalo domů, hlavy sklopené. Roh staré budovy, kde dříve bývalo knihkupectví, byl osvícen jedinou pouliční lampou. A právě tam stál muž.
Měl dlouhý kabát, kapuci staženou přes hlavu a v ruce velkou tašku.

Z dálky to mohlo vypadat jako běžný pouliční prodejce – ale něco na něm nesedělo. Příliš nervózní pohyby, příliš časté rozhlížení.

„Policie,“ zavolala Veselá a ukázala odznak. „Ukažte, co máte v tašce.“

Muž ztuhl. Na vteřinu se zdálo, že se podvolí, ale pak se prudce otočil a rozběhl se do postranní ulice.

„Stůj!“ zakřičel Novák a vyrazil za ním.

Honička

Ulice byla úzká, lemovaná kontejnery a starými domy. Muž běžel rychle, ale policisté ho doháněli. Z tašky mu vypadlo několik balíčků – malé, černé, pečlivě zalepené.

Veselá se na okamžik zastavila, jeden zvedla. Na obalu nebylo nic napsáno. Jen podivná vosková pečeť s iniciálami K.R.

„Nováku, počkej!“ křikla, ale on už byl za rohem.

Když tam doběhla, zastavila se náhle. Muž zmizel. Nebyl tam ani zvuk kroků, jen otevřené dveře vedoucí do sklepa opuštěného domu.

Veselá rozsvítila baterku. Schody dolů byly vlhké a kluzké. Pomalu sestoupila.

Sklep

Zápach zatuchliny a oleje. Na stěnách staré plakáty, rezavé trubky, pavučiny.
A pak to uviděla.

Na stole ležely desítky stejných balíčků jako ten, který držela v ruce. Vedle nich starý psací stroj a několik fotografií – tváře lidí, některé přeškrtnuté červenou fixou.

„Proboha…“ zašeptala.

V tu chvíli za sebou zaslechla kroky.
„Na zem!“ ozval se hrubý hlas.

Otočila se a uviděla muže s kapucí – tentýž, který předtím utekl. V ruce držel nůž.

„To neměla být tvoje věc,“ zasyčel.

Zvrat

Vteřina rozhodovala o všem. Veselá rychle couvla, narazila do police, a když se muž rozběhl, smetla na něj kovový regál. Dopadl na zem, nůž se odkutálel. V tu chvíli se ozval známý hlas:

„Lehni si! Policie!“

Novák vtrhl do sklepa se zbraní v ruce. Podezřelého spoutali a odvedli.

Když přivolaní technici začali prostor prohledávat, ukázalo se, že nejde o běžný nelegální prodej – ale o distribuční místo falešných identit. V balíčcích byly falešné doklady, pasy, peněžní karty, dokonce i otisky prstů vytvořené pomocí nové technologie.

A iniciály K.R.?
Patřily ke jménu, které se už delší dobu objevovalo v tajných policejních spisech – Karel Remeš, bývalý úředník ministerstva vnitra, který zmizel před pěti lety i s databází občanských údajů.

Epilog

Když se případ dostal do médií, novináři psali o „největší síti falešných identit v zemi“.
Ale pro Nováka a Veselou to byl jen další večer, kdy si uvědomili, že za obyčejným hlášením může číhat něco mnohem temnějšího.

Na stanici později Veselá položila na stůl malý balíček s pečetí K.R.
„Víš, že tohle je jen špička ledovce?“ řekla.
Novák přikývl. „Jo. Ale dnes jsme aspoň uřízli jeden jeho kus.“

Za okny začalo svítat.
Mlha se rozplývala a město se probouzelo, jako by se nic nestalo.
Jen ti dva věděli, že v hlubinách jeho ulic se skrývá víc příběhů, než by si kdokoli dokázal představit.

A že každý z nich může začít stejně prostě —
jediným hlášením o nelegálním prodeji na rohu hlavní ulice.