Byl to obyčejný den. Z práce jsem šel domů o něco dřív, venku jemně pršelo a mě napadlo, že udělám radost těm dvěma, které mám nejraději. Moje žena miluje tulipány a dcera, sedmiletá Anička, má ráda vše, co je růžové – růže, karafiáty, dokonce i obyčejné růžové gerbery.

Květinářství na rohu bylo malé, ale útulné. Zvonky nad dveřmi zacinkaly, jakmile jsem vstoupil, a vzduch naplnila směs vůní – čerstvé trávy, hlíny, lilie a trochy prachu. Za pultem stála žena ve středních letech, unavená, ale s laskavýma očima.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Chtěl bych dva malé pugéty. Jeden pro manželku, druhý pro dceru.“

Usmála se. „To je hezké. Muži dnes často chodí pro květiny jen, když se chtějí omluvit.“
„Já se dnes nechci omlouvat,“ odpověděl jsem. „Jen říct děkuju.“

Zatímco skládala tulipány a gerbery do papíru, vešel do květinářství starší muž. Mokrý kabát, rozcuchané vlasy, v rukách igelitka, která už sotva držela pohromadě. Přistoupil k pultu a nejistě se usmál.

„Prosím… máte něco za třicet korun?“ zeptal se tichým hlasem.

Prodavačka se zarazila. Většina kytic kolem stála padesát, sedmdesát, sto.
„Za třicet?“ zopakovala, spíš pro sebe než pro něj.
„Ano,“ kývl muž. „Jen malou kytičku. Dnes má žena narozeniny. Chtěl bych jí donést něco… aby věděla, že jsem nezapomněl.“

V jeho hlase bylo něco, co mě zasáhlo – směs studu, naděje a nepatrné hrdosti.

Prodavačka chvíli mlčela, pak se sklonila k vedlejšímu kbelíku. Vzala tři drobné kvítky, omšelé, trochu zavadlé. „Tady,“ řekla. „To je přesně za třicet korun.“

Muž se rozzářil, vytáhl z kapsy drobné, počítal je pomalu, prsty se mu třásly. Když odcházel, zastavil se u dveří, obrátil se k ní a řekl: „Děkuju. Vy jste hodná. Ona se bude radovat.“

A pak odešel – do deště, s malým kouskem krásy v ruce.

Stál jsem tam a cítil, jak se mi stáhlo hrdlo.
Květinářka se vrátila ke mně, ale v očích měla zvláštní lesk.
„Chudák,“ řekla tiše. „On chodí každý rok. Vždycky s těmi třiceti korunami. Jeho žena leží už roky v domově. Květiny jí dává na noční stolek.“

Nevěděl jsem, co říct. Díval jsem se na své pugéty – jeden za sto dvacet, druhý za devadesát. A najednou mi připadaly skoro zbytečné.

„Kolik stojí ty tři kytičky, co mu zbyly?“ zeptal jsem se.
„Dvacet,“ odpověděla.
„Tak mi je přidejte.“

Doma jsem dal ženě a dceři jejich květiny – usmály se, jak jsem čekal. A pak jsem vytáhl ten malý, nehezký svazek, tři kvítky, které sotva držely tvar.

„A tohle?“ zeptala se žena.
„Tohle,“ řekl jsem, „je připomínka, že i třicet korun může znamenat víc než celé jmění.“

Vyprávěl jsem jim, co jsem viděl. Anička poslouchala se zatajeným dechem, a pak vážně řekla: „Tati, příště mu dáme víc, viď?“

Od té doby, pokaždé když jdu kolem toho květinářství, nechávám u pultu malý obálkový balíček. Nikdy neříkám komu, jen prosím prodavačku, aby „to použila, až zase přijde ten pán se třiceti korunami“.

Nikdy ho už nemusím vidět. Ale chci vědět, že jeho žena dostane každý rok k narozeninám květiny, které voní víc než všechny drahé pugéty světa.

A kdykoli si na to vzpomenu, říkám si, že lidskost má cenu – třicet korun.
A někdy i mnohem víc.