Bylo horké srpnové odpoledne. Moře se lesklo jako zrcadlo a vzduch byl těžký slaným pachem a horkým větrem, který přinášel vzdálené ozvěny smíchu a hudby. Tři kamarádky – Lucie, Klára a Tereza – si udělaly volný den a rozhodly se strávit ho na pláži nedaleko malého chorvatského města, kde měly pronajatý apartmán.

Rozložily si deky, otevřely limonády a s úlevou se posadily do písku. Mluvily o všem možném – o práci, o mužích, o plánech, které nikdy nevyšly. Slunce pomalu klesalo, ale pořád pálilo, a kolem nich se procházeli turisté s dětmi, prodejci kukuřice a zmrzliny.

„Tohle jsem potřebovala,“ povzdechla si Klára. „Jen klid, moře a žádný e-mail.“
„A žádný šéf,“ dodala Lucie se smíchem.

Nedaleko nich pobíhal pes – velký, zlatohnědý retrívr. Všichni si ho všimli, protože běhal mezi lidmi, radostně štěkal a nechával za sebou spršku vody, když vbíhal do vln. Vypadal jako typický dovolenkový pes – šťastný, svobodný, plný života.

Jenže za chvíli se rozběhl přímo k nim. Klára se zasmála a natáhla ruku, aby ho pohladila.
„No pojď sem, ty rošťáku!“

Pes doběhl až k dece a zastavil se. Dýchal ztěžka, srst měl mokrou, ale něco na něm bylo zvláštní. Lucie si toho všimla první.

„Počkej… co to má na srsti?“

Na první pohled to vypadalo jako tmavé skvrny od bahna. Ale když se Lucie sklonila blíž, ucítila zvláštní, kovový zápach. Krev.

„To není bahno,“ zašeptala.
Všechny ztuhly. Pes stál, vrtěl ocasem, ale jeho oči se zdály vyplašené. Zpod srsti mu stékaly tenké pramínky rudé tekutiny.

„Pane bože,“ vydechla Tereza. „On je zraněný?“

Lucie natáhla ruku, opatrně odhrnula chomáč srsti – a pod ním se objevila dlouhá škrábaná rána, čerstvá a hluboká. Ale to nebylo to nejhorší. Mezi chlupy byl zamotaný tenký pruh látky, který vypadal jako kus lidského oblečení.

„To snad ne…“

Klára se rozhlédla kolem sebe, jestli neuvidí majitele psa. Nikdo se však k nim nehlásil. Retrívr neustále těžce dýchal, jako by běžel dlouho a zdaleka.

„Musíme zavolat pomoc,“ řekla Lucie a vstala.
Z dálky k nim právě přibíhal mladík v plavkách. Když uviděl psa, zbledl.
„To je Ben! Můj pes!“ zvolal a přiběhl k nim.

„Je zraněný,“ řekla Lucie. „Podívejte se, má tady krev a nějakou látku v srsti.“

Mladík se k němu sklonil, zkontroloval ho a pak náhle ztuhl. Zvedl ten kus látky, který se zachytil mezi chlupy – a všichni viděli, že to není jen kus hadru. Byl to roztržený rukáv z dámských šatů.

Pes začal tiše kňučet.

„To… to je od mojí přítelkyně,“ zašeptal mladík. „Byli jsme spolu u zátoky, asi kilometr odsud. Šla se projít po kamenech, a pes za ní běžel. Pak se najednou ozval křik, já jsem tam doběhl, ale viděl jsem jen, jak mizí za skálou… A pak zmizeli oba.“

Lucie pocítila, jak se jí sevřel žaludek.
„A teď se pes vrátil. Samotný. S její látkou na sobě.“

Všichni mlčeli. Jen vítr šustil deky a moře dál klidně šumělo, jako by se nic nestalo.

Mladík okamžitě zavolal policii. Za pár minut přijel člun s místními záchranáři. Pes je vedl – šel po stopě, kterou znal. Šli za ním přes písek, přes úzkou stezku mezi skalami, až k malému útesu, kde voda prudce padala do hloubky.

Tam, pod kamenem, uviděli něco světlého – kus látky, stejný materiál jako ten, který měl pes na srsti. Záchranáři skočili do vody a po chvíli vytáhli mladou ženu.

Byla podchlazená, ale žila.

Později se ukázalo, že uklouzla po kluzkém kameni a spadla do vody. Pes se ji snažil vytáhnout, ale proud ho strhl. On se dokázal dostat na břeh, zraněný a vyděšený, a běžel po pláži, dokud nenašel lidi.

Lucie stála stranou a sledovala, jak ho záchranáři hladí, jak jeho majitel klečí u přítelkyně a děkuje mu.

Všichni kolem tleskali, někteří plakali.

Když se později slunce začalo sklánět k obzoru, pláž se ztišila. Lucie seděla na dece, pozorovala moře a psa, který teď ležel klidně u svého pána. V jeho mokré srsti se ještě leskla zaschlá krev – tichý důkaz odvahy a věrnosti.

„Víš,“ řekla tiše Klára, „tohle bych nikdy neviděla, kdybych zůstala doma. A přitom… mám pocit, že jsem byla svědkem něčeho většího.“

Lucie přikývla.
„Někdy člověk nepotřebuje hrdiny z filmů,“ odpověděla. „Stačí jeden pes, který se odmítne vzdát.“

A moře dál šumělo, jako by v jeho hloubce tiše opakovalo to, co se ten den stalo – příběh, který se zdál neuvěřitelný, ale který nikdo z nich už nikdy nezapomněl.