Bydlíme s manželem v malém domku na okraji města, v klidné ulici, kde se všichni znají a kde se nic zvláštního neděje. Dům jsme koupili po starém pánovi, který tu žil sám více než čtyřicet let. Garáž byla plná starého harampádí – nářadí, zaprášených krabic a spousty věcí, které nikdo nepotřeboval.
První zvláštní zvuk jsem uslyšela asi tři týdny po nastěhování. Bylo to kolem půlnoci. Manžel už spal, ale já měla problém usnout – bylo dusno a z otevřeného okna proudil těžký, letní vzduch. A tehdy jsem to zaslechla.
Cinknutí. Kov o kov. Potom tiché, táhlé skříííp, jako když se pomalu otevírají zrezivělé dveře.
Posadila jsem se na posteli a naslouchala. Nic. Ticho.
„To bude vítr,“ řekla jsem si, i když garáž neměla žádná okna.
Druhou noc to začalo znovu. Tentokrát o něco hlasitěji. Slyšela jsem, jak se v garáži něco pohne – nejdřív tiché ťuknutí, potom jakoby tlumený úder.
Manžel, který spal vedle mě, se neprobudil. Vstala jsem, došla k oknu a podívala se ven. Všude tma. Jen garáž se ztrácela ve stínu.
Na třetí noc jsem už byla připravená. Seděla jsem v posteli s hrnkem čaje, napjatá, jako bych čekala, že se něco stane. A pak se to stalo.
Cink. Skřípot. Zase ten zvuk, ale tentokrát jasněji – jakoby někdo tahal po zemi těžký řetěz.
Moje srdce se rozbušilo. Přemýšlela jsem, jestli nemám vzbudit manžela, ale nechtěla jsem vypadat směšně. Co bych mu řekla? Že nás straší řetěz duchů?
Dalšího rána jsem se rozhodla, že se do garáže podívám. Když jsem otevřela dveře, do nosu mě udeřil pach vlhkosti a starého oleje. Slunce dopadalo skrz malé okénko na zaprášené krabice. Nic podezřelého.
Jenže… na podlaze, přímo uprostřed, jsem si všimla škrábanců. Jako by někdo něco táhl. Čerstvé, světlé čáry v prachu.
„Možná myš,“ řekl manžel, když jsem mu to ukázala. „Nebo kuna. Ty dělají hrozný rámus.“
Přikývla jsem, ale v duchu jsem věděla, že to zvíře nebylo. Zvuky byly příliš rytmické. Příliš… lidské.
Noc čtvrtá.
Zvuky se ozvaly znovu, jenže tentokrát k nim přibylo něco nového – hlas.
Tiché, přerývané mumlání, jako kdyby někdo mluvil sám k sobě. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem sotva dýchala.
„Haló?“ zašeptala jsem do tmy, i když jsem věděla, že mě nikdo neslyší. Zvuk ustal.
Ráno jsem v garáži našla dveře zadního výlezu pootevřené. Přitom jsme je nechávali vždycky zamčené. Zámek nebyl poškozený. Prostě byl jen… otevřený.
Začala jsem se bát.
Další dny jsem si všimla, že z garáže mizí drobnosti – šroubovák, stará deka, dokonce i malý kanystr benzínu. Manžel tvrdil, že si to vymýšlím. „Určitě jsi to sama někam položila.“ Ale já věděla, že ne.
A pak přišla ta noc, kdy jsem se rozhodla, že to zjistím jednou provždy.
Schovala jsem se v obýváku, odkud bylo vidět na garáž. Vypnula jsem všechna světla a čekala. Hodiny tikaly. Po půlnoci se ozval první zvuk – ten známý cinkot.
Potom se dveře garáže pomalu otevřely.
Zatajila jsem dech. V šeru měsíčního světla jsem viděla siluetu muže. Hubený, shrbený, s dlouhými vlasy. V ruce měl baterku, kterou si svítil po místnosti.
Nevěřila jsem vlastním očím. Někdo nám žije v garáži.
Chtěla jsem křičet, ale hlas se mi zlomil v hrdle. Muž se tiše pohyboval mezi krabicemi, jako by něco hledal. Potom si sedl ke stěně, vytáhl kus chleba a pomalu ho jedl.
Ráno jsem zavolala policii. Přijeli, prohledali garáž a našli tam matraci, prázdné láhve od vody a starý batoh. V něm byl doklad totožnosti – jméno František Novák, ročník 1955.
Policista se na mě podíval. „Toho muže známe. Byl to bývalý majitel tohohle domu.“
„Ale… říkali nám, že zemřel,“ vydechla jsem.
„Zmizel. Před pěti lety. Nikdo nevěděl, kde je.“
Zjistilo se, že muž se po smrti své ženy psychicky zhroutil, odešel z domova, ale po čase se vrátil – do svého bývalého domu. Jenže ten už mu nepatřil. Přes den se skrýval v opuštěných skladech, a v noci se vracel do garáže, kde prý „slyšel její hlas“.
Když ho odváželi, otočil se ke mně a tiše řekl:
„Já jí jenom sliboval, že se vrátím domů…“
Od té doby jsou noci tiché. Žádné cinkání, žádné skřípání. Jen občas, když je vzduch těžký a měsíční světlo padá do garáže skrz malé okénko, mám pocit, že slyším jemné ťuknutí kovu o kov – jako ozvěnu slibu, který nikdy neměl být splněn.