Starý pan Karel Dvořák žil celý život v malé vesnici na okraji Prahy. Dům, ve kterém bydlel, postavil vlastníma rukama ještě v sedmdesátých letech. Měl rád svůj klid, zahradu plnou růží, kocoura Mikeše a své staré rádio, které neustále ladilo šumící stanice.
Byl to muž jednoduchý, laskavý, ale také trochu naivní. Lidé ve vesnici říkali, že by nikomu neublížil – a že věří všemu, co se na něj usměje.

Jeho dcera Lucie byla jeho pýcha. Odešla do města, vystudovala práva a pracovala jako advokátka. Jenže otec o jejím skutečném životě moc nevěděl. Vždycky si myslel, že řeší „nějaké papíry“. Pravda byla, že Lucie byla jednou z nejlepších specialistek na finanční kriminalitu v celé republice – a měla pověst ženy, kterou by nikdo nechtěl mít proti sobě.

Jednoho dne k domu Karla přijelo tmavé auto. Dva muži v oblecích vystoupili a zaklepali na branku.

„Pane Dvořáku?“
„Ano, to jsem já,“ usmál se stařík, utíraje si ruce od hlíny.

„Jsme z developerské společnosti ModernPark. Máme pro vás zajímavou nabídku. Chystáme se tady stavět luxusní byty a váš dům je přesně na místě, kde by měl stát hlavní vchod. Můžeme vám nabídnout víc, než kolik byste kdy mohl dostat.“

Karel byl zaskočený. Nikdy o prodeji neuvažoval, ale muži mluvili tak přesvědčivě, že si je pozval dál. Ukázali mu mapy, smlouvy, razítka, dokonce i vizitky s logem. Nabídli mu pět milionů korun.

„Pět milionů?“ zopakoval Karel tiše. Nikdy v životě neviděl tolik peněz pohromadě.
„Ano, ale musíte se rozhodnout rychle,“ řekl vyšší z mužů. „Zítra to přijdeme podepsat. Stačí tady, u vás doma.“

Ještě ten večer volal Lucii, ale ta byla na konferenci v zahraničí. „Tati, nic nepodepisuj, slyšíš?“ řekla mu přes šumící hovor. „Počkej, až se vrátím.“
„Jenže oni říkali, že musím hned,“ namítl.
„Nikomu nic nepodepisuj,“ zopakovala důrazně. „Slib to.“

Karel slíbil. Ale druhý den, když se gangsteři vrátili, přinesli s sebou láhev vína a dort. Byli přátelští, usměvaví, přesvědčiví.
„Nebojte, pane Dvořáku, tohle je jen formalita,“ řekl jeden z nich. „Stačí podpis a peníze vám přijdou na účet do dvou dnů.“

Stařík zaváhal, ale nakonec podepsal.

O tři dny později přišel poštou dopis. V něm stálo, že jeho dům oficiálně změnil majitele. Žádné peníze nepřišly. Telefonní číslo, které muži nechali, bylo odpojeno.

Karel pochopil, že naletěl. Sesunul se na židli, hlavu v dlaních, a poprvé po mnoha letech se rozplakal.

Večer zavolal Lucii. Hovor trval jen pár vteřin, ale to, co slyšela, stačilo. „Tati, přijedu hned.“

Lucie dorazila druhý den ráno. V elegantním kostýmku, s pohledem, který by dokázal roztříštit sklo. Neřekla skoro nic, jen si prohlédla dokumenty. V očích jí zablesklo.

„Podepsal jsi falešnou smlouvu,“ řekla klidně. „Ale já vím, kdo za tím stojí.“

Vzala otce do hotelu, aby měl kde být, a sama se pustila do práce. Zavolala pár kontaktů – bývalé kolegy z policie, úředníky z katastru, jednoho soudce, který jí dlužil laskavost.

Do dvou dnů měla jména. Muži, kteří otce podvedli, nebyli žádní obyčejní podvodníčci – byli to členové gangu, který se specializoval na staré lidi. Přepisovali majetek, prodávali ho dál a mizeli. Jenže teď udělali chybu: podvedli špatného otce.

Lucie je vypátrala. Scházeli se v jedné luxusní kavárně v centru Prahy. Vešla tam, jako by šla na obchodní jednání. Vysoké podpatky klapaly po mramoru, a když si sedla ke stolu naproti nim, oba ztuhli.

„Pánové,“ řekla tiše, „myslím, že jste mi dlužni dům. A tátovi pět milionů.“
Jeden z nich se uchechtl. „A kdo jste vy?“
Lucie se usmála. „Dcera vašeho problému.“

Na stůl položila diktafon, spustila záznam a pustila jejich vlastní hlas – tajně nahrané telefonáty, které získala přes své kontakty. Bylo na nich jasně slyšet, jak se domlouvají na podvodu.
„Tohle,“ řekla klidně, „už má policie. Ale pokud dnes večer nepřepíšete dům zpátky na mého otce, zítra budete v poutech.“

Muži zbledli. „Vy blefujete,“ sykl jeden.
„Ne,“ odpověděla. „Já nikdy neblefuju.“

Ještě ten den se dům Karla Dvořáka vrátil na jeho jméno. Policie pak gang zadržela a obvinila z několika podvodů. Lucie odmítla všechny rozhovory s novináři, jen řekla: „Byl to můj otec. To stačí.“

Karel se po čase znovu usmíval. Zahrada zůstala plná růží a kocour Mikeš se dál válel na slunci. Ale tentokrát, když někdo zazvonil u branky, Karel už nevěřil úsměvům cizích lidí.

A gangsterům, kteří si mysleli, že obelstí starého muže, zůstala jediná lekce:
Nikdy si nezačínej s otcem právničky, která zná zákon líp než zloděj lži.