Byl to den, který si Marie Novotná bude pamatovat do konce svého života. Na hřbitově stála mezi deštěm a větrem, s černým závojem přes obličej, a sledovala, jak do země spouštějí dvě rakve – jednu vedle druhé. Její dcera Klára a její manžel Tomáš zahynuli při autonehodě, která otřásla celým městem. Všichni mluvili o tragédii, o nespravedlnosti, o tom, jak se osud krutě zachoval. Marie však necítila nic – jen prázdnotu, ticho a chlad.

Klára byla její jediná dcera. Její pýcha, její všechno. Po smrti manžela se právě na ni upnula, pomáhala jí, financovala její podnikání, kupovala dům, svatbu, dokonce i auto, v němž se vše skončilo. Ztráta byla pro Marii nesnesitelná. A přesto – někde hluboko v ní – začalo růst cosi nepojmenovatelného. Ne klid, ne smíření. Spíš stín pochybnosti.

Týden po pohřbu začala Marie dostávat podivné telefonáty. Nikdo na druhém konci nepromluvil, jen ticho – a vzdálené dýchání. Když se zeptala, kdo volá, linka se přerušila. Poprvé si myslela, že jde o žert, pak o chybu, ale hovory se opakovaly. Vždy večer, kolem desáté, vždy z neznámého čísla.

Začala mít zvláštní sny – viděla Kláru stát na prahu dveří, promočenou, s chladnýma očima, jak jí říká: „Mami, proč jsi to udělala?“ Marie se probouzela s křikem, potená, zmatená. Vše považovala za výsledek žalu, ale čím víc se snažila své vize potlačit, tím víc se realita začala chovat zvláštně.

Po měsíci od pohřbu se rozhodla vrátit do domu Kláry a Tomáše, který zůstal prázdný. Klíče stále měla. Dům byl neporušený, všechno zůstalo, jak to nechali – vůně parfému na chodbě, jejich hrníčky na stole, i rozečtená kniha na nočním stolku. Ale když vešla do sklepa, všimla si něčeho podivného: malé dveře, o kterých nikdy dřív nevěděla. Byly ukryté za policí s nářadím.

Marie odsunula regál a spatřila kovový zámek. Zvedla klíče z háčku – jeden z nich přesně pasoval. Dveře otevřela a ucítila závan vlhkosti. Vedla dolů úzká chodba, temná, s betonovými stěnami. Vzala baterku a sestoupila. Vzduch byl těžký, jako by se tam dlouho nikdo nepohnul.

Na konci chodby byla malá místnost. A v ní – něco, co jí zastavilo dech. Stůl, židle, dvě postele. Na zdi visely fotografie Kláry a Tomáše – ale ne ty, které znala. Na těchto byli jiní, mladší, vyděšení. Na stole byly staré dopisy, účtenky, pasy – ale všechny na jiné jméno. Nebyli to Klára a Tomáš.

Marie zírala na fotografie a v ruce držela doklady: Klára a Tomáš Nečasovi – ne Novotní. Úplně jiní lidé. Byla zmatená. Jak je to možné? Její dcera měla jiné jméno, jinou minulost, ale tady, v domě, který jí Marie koupila, se nacházely stopy po cizím životě.

Když si dopisy začala číst, srdce se jí sevřelo. „Milý Tome,“ stálo v jednom z nich, „musíme to dotáhnout. Až všechno podepíše, odjedeme. Peníze jsou jisté. Marie ničemu nerozumí.“
Byly to dopisy adresované Kláře. Psala je sama – plánovali podvod. Chtěli přepsat Mariin majetek, vzít její investice a zmizet.

Marie se posadila, zhluboka dýchala. Všechno se jí hroutilo. Její jediná dcera ji chtěla připravit o všechno. Nehoda tedy možná nebyla neštěstí. Možná byla následkem jejich útěku.

Když vyšla zpátky nahoru, zněl v domě slabý zvuk. Cvaknutí dveří. Otočila se – a na chodbě uviděla obrys. Siluetu ženy. Kláru. Vlasy měla mokré, oči prázdné.
„Mami,“ řekla tiše, „měla jsi to nechat být.“

Marie upustila baterku, světlo zablikalo a zhaslo. Když se rozběhla k východu, dveře se zavřely. A tehdy pochopila – smrt její dcery nebyla koncem. Byla začátkem.

O měsíc později policie našla Mariin dům opuštěný. Nikdo neví, co se stalo. V suterénu domu Kláry a Tomáše zůstala otevřená tajná místnost. Na stole ležela fotografie tří lidí – Marie, Kláry a muže, kterého nikdo nedokázal identifikovat.

Na zadní straně fotografie bylo napsáno jedinou větou:
„Nic není pohřbeno navždy.“