Bylo mi sedm let a svět tehdy vypadal nekonečně bezpečný. Všechno mělo svůj řád – ráno kakao, pak škola, odpoledne hry na zahradě a večer pohádka od mámy. A přesto existuje jeden jediný den, který rozbil tu dětskou jistotu na tisíc kousků. Den, který se mi vrací ve snech, i když už dávno nejsem ta malá holčička s copy a rozbitým kolenem.

Bylo to na jaře. Slunce svítilo tak silně, že se vzduch třpytil, a po ulicích voněla šeříková vůně. Pamatuji si každý detail – mámin hlas, který mě volal z okna, i ptačí zpěv z jabloně na dvoře. Ten den měl být obyčejný. Jenže nebyl.

Táta měl přijet z práce dřív. Slíbil, že mě vezme do parku na houpačky. Čekala jsem ho u branky, v ruce oblíbeného medvídka, kterého jsem nikdy nikomu nepůjčovala. Čas plynul, slunce se schovalo za dům a v žaludku jsem cítila podivný, těžký pocit. Máma vyšla ven, aby mě zavolala domů – a právě v tu chvíli se ozval zvuk, který už nikdy nezapomenu. Prudké zaskřípění brzd. Výkřik. A pak ticho.

Rozběhla jsem se po ulici, i když jsem vlastně ani nevěděla kam. Lidé vybíhali z domů, někdo křičel, někdo volal o pomoc. A tam, u zatáčky, leželo něco, co jsem tehdy nechápala. Viděla jsem jen tátovy boty, které jsem znala tak dobře – a pak mě máma pevně objala a nechtěla pustit.

Ten den se zastavil čas. Dítě ve mně se rozpadlo a místo něj zůstala prázdnota, kterou jsem dlouho nedokázala pojmenovat. Roky jsem se bála zvuku brzd, bála se ulice, bála se rozloučení. A přesto, i když to bolelo, ten den mě naučil něco, co tehdy žádné dítě chápat nemůže – že život se může změnit během jediné vteřiny.

Dnes, když jdu po té samé cestě, kde se to stalo, dívám se na svět jinýma očima. Už nejsem ta malá holčička. Jsem žena, která si nese jizvu, ale i sílu. Vím, že bolest nikdy úplně nezmizí – jen se promění v tichou připomínku toho, co bylo.

A když v létě slyším dětský smích nebo vidím otce, jak nese své dítě na ramenou, cítím zvláštní směs smutku a vděčnosti. Protože i když ten den všechno změnil, dal mi něco, co si nesu celý život – hluboké pochopení pro křehkost okamžiku.

Ten den si budu pamatovat do konce života. Ne kvůli smrti, ale kvůli lásce, která nepřestala existovat ani potom.