Byla hluboká noc. Měsíc se skrýval za těžkými mraky a dům na konci vesnice se topil v tichu, které by se dalo krájet. V dětském pokoji tiše tikaly hodiny, jejichž rytmus připomínal pomalé, napjaté odpočítávání. Malá Ema spala neklidně – v prstech svírala plyšového medvídka, kterého dostala od matky, když jí byly tři roky. Dnes večer jí ale nepomáhal. Zdálo se jí něco zlého, něco, co se mísilo s šelestem větru za oknem.

Dveře se tiše otevřely. Ne tak, jak to dělala máma, která vždycky nejdřív zaklepala, ale pomalu, bez varování. Postava v černém kabátu vstoupila dovnitř. Nebyl to zloděj – byl to její otec. Ale něco na něm bylo jiné. Jeho kroky byly těžké, jeho oči prázdné a pohled, kterým přejel po místnosti, mrazil. Přistoupil k postýlce a naklonil se nad Emu.

„Proč jsi to udělala?“ zašeptal. Hlas měl tichý, ale každé slovo dopadalo jako ledový kámen. Ema otevřela oči a ztuhla. Nevěděla, na co se ptá. Nedokázala se pohnout. V koutku pokoje bliklo světlo z venkovní lampy a na okamžik osvítilo otcův obličej – bledý, ztrhaný, cizí.

„Já… já nevím,“ pípla tiše. Ale otec se nehnul. Jeho stín se natahoval po stěně jako dlouhá černá ruka. Vzduch se naplnil zvláštním napětím, které nedokázala pojmenovat. Pak se otec zhluboka nadechl, zavřel oči a z kapsy kabátu vytáhl malý přívěsek.

„Ten jsi měla schovat,“ řekl s nádechem zlosti i zoufalství. Ema poznala přívěsek – patřil její matce, která zemřela před půl rokem. Ema ho našla na půdě a schovala si ho pod polštář. Myslela, že jí maminku aspoň trochu vrátí. Teď pochopila, že udělala něco, co neměla.

Otec se posadil vedle postýlky a položil přívěsek na stůl. „Tvoje maminka… by si to nepřála,“ dodal tišeji, skoro s bolestí v hlase. A pak, jako by se všechna tíha světa sesypala právě na něj, si promnul oči a poprvé po měsících se rozplakal.

Ema, i když jí srdce bušilo strachem, natáhla malou ruku a dotkla se jeho dlaně. Otec ji stiskl. V tu chvíli napětí, které viselo ve vzduchu, zmizelo. V domě zůstalo jen tiché šumění deště, který se rozpršel venku.

Nikdo v té chvíli nemluvil. Ale bylo jasné, že to nebyla obyčejná noc. Byla to noc, kdy se oba konečně podívali svému smutku do očí – každý jinak, každý svým způsobem. A i když slova, která pronesl, zněla chladně, za nimi se skrývala bolest, ne hněv.

Ema se znovu položila do postýlky, otec zůstal sedět u ní. Venku svítily pouliční lampy, kapky bubnovaly do oken a v pokoji panoval klid – křehký, ale opravdový.
A v tom tichu bylo slyšet jen jedno: hluboký nádech, který po dlouhé době nezněl prázdně.