Někdy stačí jediný obyčejný čin, aby se ukázalo, jak křehká je hranice mezi lidskostí a absurditou.

Bylo to v malém městečku na jihu Moravy, kde se všichni znají a kde se i ten nejmenší příběh šíří rychleji než vůně čerstvého benzínu z čerpací stanice u výjezdu. Ta stanice patřila velkému řetězci, ale pracovali tam obyčejní lidé — mezi nimi i Lenka, třicetiletá žena, kterou místní znali jako usměvavou, ochotnou a vždy připravenou pomoci.

Právě ona se stala hlavní postavou příběhu, který by člověk čekal spíš v televizní satiře než v reálném životě.

Bylo pošmourné pondělní ráno. Lenka zrovna uklízela kolem stojanů, když na pumpu pomalu přijel starý zapožorec — modrý, rezavý, sotva se držel pohromadě. Z auta vystoupil dědeček, možná kolem osmdesátky. Byl drobný, v šedém kabátu, s rukama, které se mu třásly víc, než by s pistolí od benzínu bylo bezpečné.

„Dobrý den, slečno,“ řekl nejistě. „Já… bych potřeboval trochu benzínu, ale bojím se, že to sám nezvládnu.“

Lenka se usmála. „To je v pořádku, dědečku, já vám pomůžu,“ odpověděla bez váhání.

Vzala pistoli, naplnila nádrž, zkontrolovala uzávěr a přitom se s ním dala do řeči. Dozvěděla se, že auto má už přes čtyřicet let, že ho dostal od syna, který už nežije, a že bez něj by se nikam nedostal. A že si prý nikdy neuměl poradit s těmi novými samoobslužnými stojany.

Lenka se zasmála, že svět se zbláznil, když i benzín musíš „obsluhovat“ přes dotykovou obrazovku.

Zaplatil, poděkoval, odjel.

Jenže o hodinu později přišel email od regionálního manažera. Někdo z „kontroly“ prý nahlásil, že obsluha „manipulovala s palivovým stojanem za zákazníka“, čímž porušila „vnitřní bezpečnostní směrnici“ a „zákaz přímé asistence při čerpání paliva“.

Lenka tomu nejdřív nevěřila. Vždyť šlo o obyčejnou lidskou pomoc! Ale druhý den byla pozvána „na kobereček“. Vedoucí, pan Hrdlička, jí oznámil, že porušila pravidla a že firma „nemůže tolerovat odchylky od provozního standardu“.

„Takže mě vyhazujete za to, že jsem pomohla starému pánovi?“ zeptala se klidně.

„My vás… propouštíme, protože jste riskovala,“ odpověděl manažer, který se na ni ani nepodíval do očí.

„Riskovala co?“

„Bezpečnost. A pověst značky.“

Lenka se zasmála. „Pověst značky? Kvůli benzínu pro dědu?“

Ale bylo rozhodnuto.

Zpráva se šířila rychlostí větru. Místní byli v šoku. Lidé začali psát na internet, na stránku benzínky, dokonce i do novin. „Takovou pumpařku by měli dát za vzor, ne ji vyhazovat!“ psal jeden komentář. Jiní nabízeli práci. Někdo napsal: „Kdyby svět fungoval podle Lenkina srdce, bylo by na cestách víc úsměvů než nehod.“

A nejdojemnější?

Po týdnu se před pumpou znovu objevil ten dědeček. Přinesl jí malou kytici chryzantém, ovázanou provázkem. „Slečno, já… slyšel jsem, že kvůli mně…“
Lenka ho přerušila: „Kvůli vám? Kdepak. Kvůli hlouposti.“

Objali se.

Lenka si práci nakonec našla jinde — v malém rodinném podniku, kde se, jak říká, „ještě lidi dívají lidem do očí“. A ten starý zaporožec tam občas přistaví, když jede kolem.

Na pumpě, kde kdysi pracovala, mezitím visí cedule: „Samoobsluha – obsluha nepomáhá zákazníkům.“ Ironie, která mrazí.

Ale kdo si pamatuje Lenku, ví, že skutečná služba lidem není v pravidlech, ale v lidskosti.

Někdy svět potřebuje připomenout, že být člověkem není přestupek.
A že kapka lidskosti má větší cenu než celá nádrž benzínu.