Ten den si pamatuji s každým detailem. Byla to jedna z těch říjnových nocí, kdy se vzduch už pomalu zbarvuje do zimy, ale v duši máte teplo. Má dcera, Klára, ležela v nemocničním pokoji, tvář měla unavenou, ale oči jí zářily jako nikdy předtím.
Právě porodila svého prvního syna. Mé první vnouče. A já stála u její postele se slzami štěstí v očích.
Tadeáš. 3,4 kg, 51 cm. Zdravý, krásný chlapeček s tmavými vlásky a pěstičkami sevřenými, jako by už teď věděl, že se má pevně držet života.
Ten okamžik byl naplněn čistou, opravdovou radostí. Jenže jsme netušili, že brzy přijde něco, co nám úsměv z tváře vezme…
První dny byly jako sen
Z nemocnice nás propustili za čtyři dny. Klára s partnerem byli šťastní, trochu nervózní, jak už to u novopečených rodičů bývá. Já jsem byla denně u nich, pomáhala, radila, vařila, chovala.
Tadeáš krásně jedl, spal, byl klidné miminko. Klára se zotavovala po porodu dobře. Měli jsme pocit, že vše je přesně tak, jak má být. Tak, jak jsme si to přály.
Až do chvíle, kdy jsme si všimly něčeho, co nám začalo vrtat hlavou.
„Mami, nezdá se ti to zvláštní?“
Klára mě jednoho večera oslovila s výrazem, který jsem u ní ještě nikdy neviděla. Strach. Nejistota. A slzy na krajíčku.
„Tadeáš se mi neotáčí za hlasem. Ani když na něj mluvím zblízka. Nereaguje, jako by mě neslyšel.“
Zkusily jsme to spolu. Zavolala jsem na něj z jedné strany, pak z druhé. Tadeáš se nepohnul. Jen koukal před sebe.
„Možná je to jen fáze… možná máš pocit, že by měl dělat víc, než dělá. Je mu teprve pár týdnů,“ snažila jsem se ji uklidnit. Ale pravda byla, že mě to zarazilo taky.
Vyšetření, které všechno změnilo
Klára se objednala na kontrolu k dětskému lékaři. Udělali sluchový test. A potom ještě jeden. A pak nás poslali do nemocnice na specializovaná vyšetření.
Diagnóza byla jako rána pěstí:
Těžká vrozená vada sluchu. Tadeáš je prakticky neslyšící.
Seděla jsem vedle Kláry, když jí to oznámili. Dívala jsem se, jak se její tvář během vteřiny proměnila – nejdřív šok, pak slzy, a nakonec úplné ztuhnutí.
„Jak mu teď budu zpívat ukolébavky? Jak pozná můj hlas? Jak s ním budu mluvit?“ ptala se mezi vzlyky.
A já tam jen seděla, bezmocná, přesto odhodlaná jí pomoci.
Přijetí a boj
Byly to těžké týdny. Nešlo o to, že bychom Tadeáše milovaly méně. Právě naopak. Milovaly jsme ho tak silně, že jsme se rozhodly nevzdat se. Začaly jsme hledat odborníky, terapeuty, kontaktovat rodiče s podobnými zkušenostmi.
Zjistily jsme, že existují možnosti – kochleární implantáty, znakovací programy pro miminka, raná péče. A hlavně jsme pochopily, že slyšení není jediná cesta ke spojení.
Klára se začala učit znakovou řeč. Každý den s Tadeášem znakovala, i když ještě nevěděl, co to znamená. A přitom mu šeptala do ouška, přestože věděla, že to neslyší.
Bylo to dojemné. Bylo to statečné. A bylo to láskyplné.
A pak… první reakce
Jednoho rána, když mu Klára podepsala „mléko“ a „máma“ a zároveň ho hladila po vláskách, Tadeáš se na ni podíval a usmál se. Poprvé. Skutečně, cíleně, s jasným zábleskem porozumění v očích.
A v tu chvíli jsme pochopily, že strach pomalu ustupuje. Nahrazuje ho nový způsob lásky, komunikace, přijetí.
Závěr
Moje dcera porodila chlapečka. Radost byla nekonečná. Ale brzy ji vystřídal strach…
Strach z neznáma, z budoucnosti, z jinakosti. Ale dnes už vím, že jinakost neznamená méně. Znamená jinou cestu. A někdy i hlubší porozumění.
Tadeáš je nádherný chlapec. Neslyší jako ostatní, ale vnímá svět srdcem. A jeho máma? Je silnější, než kdy byla. A já jsem na ni hrdá víc, než slova stačí říct.