Odstranila si uši i nos, aby se proměnila v “dračí ženu”… Ale skutečný důvod jejího činu šokoval i zkušené odborníky

Na první pohled byste si mohli myslet, že je to jen další výstřelek extrémní tělesné modifikace. Když se čtyřicetiletá žena z Německa, známá pod přezdívkou “Dragonessa”, objevila na veřejnosti s amputovaným nosem, ušima, rozděleným jazykem a tělem pokrytým šupinovitými tetováními, média i veřejnost nevěřily vlastním očím. Internet explodoval – někteří ji oslavovali jako umělkyni, jiní ji odsuzovali jako “šílenou”.

Ale co když vám řeknu, že ten pravý důvod, proč se žena rozhodla vzdát své původní lidské podoby, nebyla touha po slávě ani exhibicionismus? Co když šlo o hluboký, bolestivý a šokující příběh identity, ztráty a přežití?

Cesta k “dračímu já” začala traumatem

Pod svým civilním jménem Elena M., tato žena prožila dětství, které by si nikdo nepřál. V několika rozhovorech později popsala, jak vyrůstala v nábožensky extrémní rodině, kde byl každý projev individuality tvrdě potlačován. Jako dítě se necítila být “člověkem”. Trpěla disociací, depresí a častými úzkostnými stavy. Už v devíti letech měla první myšlenky na to, že její tělo jí nepatří.

Ve třinácti letech začala kreslit fantastické postavy, hlavně draky. Ne jako příšery, ale jako mocné, svobodné bytosti, které nemusejí žít podle lidských pravidel. “Draci byli můj útěk. Byly to bytosti, které nemusejí skrývat, kým jsou,” vzpomíná Elena v dokumentu natočeném nezávislým filmařem v roce 2024.

První krok: tetování, piercingy… a pak víc

V dospělosti se Elena začala věnovat tělesným úpravám – nejprve běžné tetování, později podkožní implantáty, kovové šperky v obličeji a rozeklání jazyka. To všechno ale byl teprve začátek.

Skutečný zlom přišel po třicítce, kdy po sérii psychologických vyšetření a právních souhlasů podstoupila chirurgické odstranění vnějších uší. Následovalo částečné odstranění nosu, a později i chirurgické úpravy lebky, které měly napodobit tvar dračí hlavy. Lékařské zákroky prováděli specialisté na plastickou chirurgii ve Spojených státech, kde podobné zákroky nejsou zcela nelegální, pokud je zajištěn souhlas a není ohrožen život pacienta.

Společnost ji označila za «monstrum». Ona ale tvrdí opak.

Jak její transformace pokračovala, narůstala i vlna nenávisti. Na sociálních sítích ji lidé označovali za „zrůdu“, „psychopatku“ nebo „ztracený případ“. Přesto se Elena nikdy nestáhla. Naopak – začala veřejně vystupovat, hovořit o tělesné autonomii a potřebě respektovat i netradiční projevy identity.

Její největší sdělení však zaznělo v jednom rozhovoru:

„Lidé říkají, že jsem si zničila obličej. Ale já jsem si ho konečně vytvořila. Poprvé v životě se cítím celistvá. Ne jako znetvořená, ale jako pravá já – jako drak, který přežil.“

Psychologové zůstali beze slov

Případ Eleny zaujal nejen média, ale i odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie. V roce 2025 byla její transformace předmětem studie v německém lékařském časopisu, kde se řešilo, zda podobné extrémní modifikace mohou být považovány za patologii, nebo za formu sebepřijetí.

Psychiatrička Dr. Anne Vogel k tomu uvedla:

„Na první pohled může jít o poruchu identity nebo tělesného schématu, známou například u transosob s dysforií. Ale u Eleny nenacházíme klasické známky duševní poruchy. Naopak — vykazuje stabilní chování, hluboké sebeporozumění a pevnou vnitřní logiku. Je to extrémní případ, ale ne nutně patologický.“

Podle výzkumu, který analyzoval podobné případy po celém světě, se ukazuje, že pro některé lidi je tělesná transformace jedinou cestou, jak překonat trauma a znovu definovat vlastní já. A i když většina z nás by se k takovým krokům nikdy neodhodlala, neznamená to, že ti, kteří to udělají, jsou šílení.

Umělkyně, aktivistka, symbol

Dnes Elena žije v komunitě lidí, kteří se věnují body artu, modifikacím a alternativnímu umění. Přednáší na konferencích, spolupracuje s výtvarníky a působí jako aktivistka za práva na tělesnou autonomii. Pro některé je symbolem odvahy být jiná. Pro jiné provokací.

Ale ať už na ni pohlížíte jakkoliv, jedno jí nelze upřít: přetvořila bolest v sílu. A svou dračí podobu nenosí proto, aby šokovala – ale protože to je ten jediný způsob, jak být sama sebou.

Závěr:
Příběh Eleny – “dračí ženy” – je nejen o tělesné proměně, ale především o duševní cestě z temnoty k přijetí. Ukazuje, jak daleko může člověk zajít, když chce přetvořit svou realitu. A i když většina společnosti její rozhodnutí nikdy plně nepochopí, nelze jim upřít jedno: sílu a autenticitu.