Byl to smutny den. Vesnice se shromazdila na malem hrbitove aby se rozloucila s Annou, starou pani kterou vsichni znali jako tichou, laskavou zenu se slabosti pro bylinky a stare pribehy. Zemrela ve spanku, tak jak si vzdy prala. Opravdovy klid.

Jeji rakev stala pod starem dubem a farar prave dokoncil modlitbu. Lide se zacinali pomalu presouvat k hrobe aby vhodili posledni hrst hliny. Vse probehlo v tichu a ucte — do chvile nez nekdo vykrikl.

Z travy vedle hrobu se vyplazil had. Nebyl to obyceny vesnicky uzovka. Byl dlouhy, cerny a leskly jako noc. Pohyboval se rychle, primo k rakvi. Nekolik lidi ustoupilo, jini ztuhnuli. Farar zavahal — had se zastavil primo u dreveneho vika.

A pak se stalo neco co nikdo necekal. Had se zacal ovinovat kolem kliky rakve. Pomalu, peclive. Jako by vedel co dela. A ve stejnou chvili se ozval zvuk — tichy, ale zretelny. Tri slaboucke klepani zevnitr.

Nastalo naproste ticho. Nikdo se nehnul. Jeden z mladsich muzu se rozbehl pro pomoc a po par minutach byla rakev znovu otevrena.

Anna lezela se zavrenyma ocima — ale dychala.

Oci otevrela pomalu. „Byl tady had,“ zamumlala. „Ukazal mi cestu zpatky.“

Lekari tvrdili ze slo o vzacny pripad hlubokeho bezvedomi — ze zivotni funkce byly tak slabe ze vypadala jako mrtva. Ale starsi lide z vesnice meli jiny nazor. Had podle nich nebyl nahodny. Vzpomneli si na Anninu starou historku — ze kazda duse ma sveho strazce a ze ten kdo odejde predcasne muze byt priveden zpet.

Od toho dne nikdo z vesnice uz nepodcenoval silu starych pribehu. A kdyz nekdo uvidel hada pobliz domu, nesnazil se ho zahnat. Mozna to nebyl jen had.

Mozna to byl posel.