Můj bratr David byl jiný už od narození. Když ostatní děti začínaly žvatlat první slova, on jen tiše sledoval stíny na zdi. Když jsme vyrůstali, já mluvila za nás oba. Ve škole jsem ho bránila, doma jsem ho objímala, i když mi nikdy neodpověděl. Ne že by nechtěl – prostě nemohl. Jeho svět byl tichý, hluboký a pro mě často nepochopitelný.

Rodiče zkoušeli všechno. Terapii, speciální školy, obrázkové karty, hudbu. Ale David mlčel. Roky plynuly a jeho ticho se stalo součástí naší rodiny. Naučila jsem se ho číst bez slov – podle pohledu očí, drobných gest, chvění prstů. Milovala jsem ho takového, jaký byl, ale hluboko v sobě jsem vždycky toužila slyšet jeho hlas. Jen jednou. Jediný zvuk, kterým by mi řekl, že ví, že jsem tady.

Jednoho podzimního dne, kdy už jsme byli oba dospělí, jsme se vydali na procházku do lesa. Bylo to místo, kam jsme chodili často jako děti. David měl rád listí, jak šustilo pod nohama, a slunce, které prosvítalo mezi větvemi.

Zastavili jsme se u staré lavičky. Sedla jsem si, on stál opodál a díval se do korun stromů. Najednou si sedl vedle mě. Ruce měl položené na kolenou, prsty neklidně pohyboval. Mlčel, jako vždy. A pak – naprosto nečekaně – se ke mně otočil, podíval se mi do očí a řekl:

„Děkuju.“

Ztuhla jsem. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Ale pak se usmál. Malinko. Nesměle. A znovu zašeptal: „Děkuju… že jsi mě nikdy nenechala.“

Slzy mi vyhrkly do očí. Po tolika letech, po tolika tichých dnech, po všech těch chvílích, kdy jsem nevěděla, jestli ke mně cítí to, co já k němu… mi odpověděl. Dvě slova, která změnila celý můj svět.

Neptala jsem se, proč právě teď. Nepotřebovala jsem vědět, co se změnilo. Stačilo mi vědět, že uvnitř toho ticha byl vždycky přítomen. A že mě slyšel, i když sám nemluvil.

Od té doby zůstal David převážně tichý. Ale už to nebylo stejné ticho. Bylo plné porozumění, naplněné důvěrou a něčím, co jsem do té doby mohla jen doufat – láskou.