Na první pohled to vypadalo jako obyčejné ráno na vesnici. Slunce se sotva přehouplo přes kopec a vzduch voněl rosou a čerstvě posekanou trávou. U statku na konci ulice stál starý muž, pan Horák, který každý den vyváděl své slepice na dvůr, jako by šlo o obřad. Byl známý tím, že ke svým zvířatům přistupoval s láskou a respektem. Nikdy by nedovolil, aby jim někdo ublížil.

Ale dnes bylo něco jinak.

Skrz plot jsem si všimla, že drží jednu ze slepic pevně v náručí. Měla tmavé peří, téměř černé, s nazelenalým leskem pod slunečními paprsky. A na její noze byla uvázaná tenká červená stužka.

Zůstala jsem stát jako přimražená. Ta stužka nebyla obyčejná. Poznala jsem ji. Byla to stejná, jakou nosila moje sestra jako dítě – malý symbol štěstí, který jí kdysi dala naše babička. Ale moje sestra zmizela před deseti lety. Bez stopy. Nikdo nikdy nezjistil, co se s ní stalo.

Pan Horák si mě všiml. Jeho pohled se zúžil a sevřel slepici ještě pevněji, jako by ji nechtěl za žádnou cenu pustit. Udělal krok zpět ke dveřím svého domu. „To není tvoje věc,“ řekl tiše, ale ostře.

„Kde jste tu stužku vzal?“ zeptala jsem se, i když jsem se třásla. Cítila jsem, jak se mi krev stahuje v žilách. Byla jsem si jistá, že to není náhoda.

„Ta slepice patří mně,“ odpověděl a zmizel za dveřmi.

Zůstala jsem stát na místě, srdce mi bušilo jako o závod. Červená stužka. Vzpomínky. Záhady. A muž, který nikdy nechtěl pustit svou slepici.

Ten den jsem věděla, že něco skrývá. A možná to nebyla jen slepice, co se snažil chránit. Možná to bylo tajemství staré celé desetiletí.