Eliška pracovala jako zdravotní sestra na neurologickém oddělení už přes deset let. Zažila mnoho – radostná probuzení, ztráty, i dlouhé měsíce ticha u pacientů, kteří nepromluvili, nehýbali se, ale stále dýchali. Byla zvyklá na rutinu. Ale nic ji nepřipravilo na případ, který dostala přidělený jednoho podzimního dne.

Pacient bez identity. Při dopravní nehodě utrpěl vážné poranění hlavy. Neměl doklady, mobil, nic. Jediné, co měl na sobě, byly jednoduché šaty, které neodpovídaly počasí. Policie po týdnech pátrání nedokázala určit, kdo to je. V nemocnici mu začali říkat „pan X“.

Eliška se o něj starala každý den. Čistila mu rány, četla mu nahlas knihy, hrála mu hudbu, kterou pečlivě vybírala podle rytmu jeho srdečního tepu, jako by ho chtěla přivést zpět do světa. Časem k němu vytvořila zvláštní pouto.

Jednoho večera, kdy měla noční směnu, vstoupila do jeho pokoje. Něco ji znepokojilo. Pokrývka byla jinak, než ji nechala. A když ji narovnala, ucítila pod matrací nepatrnou nerovnost. Sáhla pod ní – a nahmátla starý, pomačkaný, téměř rozpadlý sešit.

Zvědavost zvítězila. Otevřela ho. A co uviděla, jí zvedlo chlupy na rukou.

Byly tam kresby lidí – tváří plných strachu. Detailní portréty, stovky očí, které jako by volaly o pomoc. Některé byly doplněny datumy. A pak… jména. Zprvu si myslela, že jde o jakousi formu uměleckého vyjádření. Ale jedno jméno ji zarazilo.

Byla to její spolužačka ze základní školy. Zmizela v roce 2003. Nikdy ji nenašli.

Eliška listovala dál. Každá kresba byla doprovázena poznámkami, jako by si někdo vedl záznamy o obětech. Bylo jich víc než padesát.

Rychle zavolala policii. Vyšetřování trvalo týdny. Ale díky sešitu se povedlo znovu otevřít několik zmrazených případů. Otisky na stránkách, analýza rukopisu, a nakonec DNA pod nehty jedné z obětí dovedly policii k šokujícímu závěru.

Muž, kterého znali jako „pana X“, byl hledaný sériový vrah, který unikal spravedlnosti více než dvacet let. Cestoval pod falešnými jmény, měnil vzhled, žil jako duch. Nehoda ho zastavila – ale jeho vlastní ruce ho nakonec prozradily.

Eliška nemohla několik nocí spát. Znovu a znovu si přehrávala moment, kdy zvedla tu přikrývku. Kdy se z nevinného pacienta stal noční můra, která se skrývala za zavřenýma očima.

A přesto — kdyby to neudělala, zůstal by v nemocnici možná celé roky, jako oběť. A pravda by zemřela s ním.

Jeho oběti konečně dostaly jména. A Eliška…?
Řekla jen jedno:

„Nejtěžší tajemství jsou ta, která dýchají vedle vás — a přesto je nevidíte.“