Na první pohled to vypadá jako obyčejná rodinná fotografie. Malý obývací pokoj, starší gauč s květinovým vzorem, babička, matka, dvě děti. Všichni se smějí, jako by právě skončil nedělní oběd. Teplé světlo z okna, klid, pohoda. Jenže právě v tomto zdánlivém klidu se skrývá něco, co dokáže zamrazit až do morku kostí.
Fotografie byla pořízena mobilním telefonem nejstarší dcery, která si chtěla uchovat vzpomínku na rodinné setkání. Pořídila ji rychle, bez úprav, bez přemýšlení – jen jedno cvaknutí a bylo to.
Ale když si ji později prohlíželi, něco nehrálo.
Za oknem, které bylo během focení podle všech zcela zavřené, se zřetelně objevuje obličej. Neodráží se – je příliš ostrý, příliš konkrétní. Je to bledá tvář s tmavýma očima, naprosto neznámá. Ani jeden člen rodiny toho člověka nepoznává.
Navíc – a to je to nejděsivější – ten obličej se dívá přímo na nejmladší dítě na gauči. Jako by sledoval právě jeho. Tvář není rozzlobená, ani přátelská. Je prázdná, nečitelná, ale intenzivní.
Rodina se snažila fotku analyzovat. Zkoumali, zda nejde o odraz, nějaký klam. Zavolali známého fotografa, který potvrdil: nejde o digitální chybu, ani o přirozený odraz světla.
Krátce po zveřejnění fotky na sociálních sítích se ozvalo několik lidí, kteří tvrdili, že viděli podobnou tvář na jiných fotografiích – často v pozadí, u oken, ve dveřích, zrcadlech. Nikdy ale ne v reálném životě. Jen na fotkách. A často – před tím, než se v domě stalo něco neobvyklého.
Někdo mluví o duchovi, jiní o starém přízraku, který „navštěvuje domy, kde někdo nese v sobě bolest, o které nemluví“.
Od chvíle, kdy byla fotografie pořízena, dítě, které obličej „sledoval“, začalo mluvit ze spaní. Říká slova, která nikdy neslyšelo, mluví zvláštním tónem. A několikrát se probudilo se slovy:
„Ten pán mě volal ven.“
Rodina se rozhodla z domu odstěhovat. Ale fotografie zůstala. Putuje internetem a kamkoliv přijde, zanechává za sebou chlad a neklid.
Ať už věříte na nadpřirozeno, nebo ne, jedno je jisté:
Jakmile tu fotografii uvidíte – už ji nikdy nedostanete z hlavy.