Nikdo z nás si nemyslel, že ten pohádkový příběh skončí takhle. Moje sestra byla vždycky jiná – krásná, sebevědomá, cílevědomá. Vždy říkala, že se nevdá za „obyčejného chlapa z ulice“. Toužila po něčem větším. Po světě, luxusu, dobrodružství.

A pak se objevil on.

Arabský milionář, muž s tichým hlasem a pohledem, který sliboval vše – bezpečí, bohatství i oddanost. Poznali se v Dubaji, kde byla na dovolené s kamarádkou. Po týdnu se už drželi za ruce, po dvou týdnech ji požádal o ruku. Všichni jsme byli v šoku. Ale ona byla přesvědčená, že našla svou osudovou lásku.

Svatba proběhla rychle. Luxusní hotel, šaty jako ze snu, šampaňské, šperky… a on. Tichý, zdvořilý, bohatý. Celý večer se na ni díval jako na poklad.

Druhý den ráno už nebyla naživu.

Dostali jsme telefonát z nemocnice. Údajně kolaps. Náhlá zástava srdce. Bez předchozích příznaků. Lékaři pokrčili rameny. Prý se to stává.

Ale něco nám nesedělo. Její obličej při posledním rozloučení byl jiný. Bledý, ale jakoby strnulý ve výrazu, který nelze popsat – strach, údiv, bolest?

Moji rodiče, zničení ztrátou, začali klást otázky. A čím víc se ptali, tím víc se nořili do temnoty, která byla schovaná pod pozlátkem pohádky.

Zjistili, že její novomanžel už byl ženatý. A ne jednou. Jeho předchozí manželky – tři – všechny zemřely záhadnou smrtí krátce po svatbě. Vždy bez jasného vysvětlení. Vždy náhle.

V některých případech se příbuzní snažili dostat k pravdě, ale „náhody“ a vliv peněz umlčely každého. Nikdo nedokázal nic dokázat.

A pak přišla zpráva od ženy, která kdysi s tím mužem pracovala – v tichosti, anonymně, přes sociální sítě. Varovala nás, že on si nebere ženy z lásky. Ale kvůli rituálu. Něčemu temnému, starému. Něčemu, co se v rodině předává po generace.

Nevěřili jsme tomu. Nejdřív. Ale když jsme se dozvěděli, že její tělo nebylo v místě úmrtí po celé dvě hodiny nalezeno – a že některé části její kůže byly pokryté neznámými symboly – přišel děs.

Policie případ uzavřela jako přirozenou smrt. Lékařská zpráva byla nejasná. Velvyslanectví nám doporučilo neptat se dál.

Ale my víme. A nikdy nezapomeneme.

Moje sestra si myslela, že našla svůj sen. Ale ve skutečnosti vstoupila do noční můry, ze které se už nevrátila.

A mě dodnes mrazí pokaždé, když slyším někoho říkat, že pohádky existují. Protože někdy se za pohádkou skrývá zlo, které má dokonale uhlazenou tvář.