Nikdy jsem si nemyslela, že něco tak obyčejného, jako otevření zásuvky v ložnici mých rodičů, může spustit vlnu nejistoty, podezření a tichého strachu. A přesto právě to se stalo.

Byla to máma, kdo to našel. Večer uklízela, když si všimla, že tátova zásuvka u nočního stolku nejde úplně zavřít. Vsunula ruku, aby zjistila, co překáží – a vytáhla zpod hromady papírů malou černou krabičku. Zavřenou, neoznačenou.

Když mi o tom volala, její hlas nebyl vystrašený. Spíš tichý, jako by přemýšlela nahlas. „Našla jsem něco divného. Nechci dělat scény… ale nevím, co si mám myslet.“

Krabičku otevřela. Uvnitř byl předmět, který v nás obou vyvolal stejnou otázku: Je to to, čeho se bojíme?

Nebudu lhát – první myšlenka byla nevěra. Tajný dárek? Někdo jiný? Ale ne, nebyl to šperk. Ani parfém. Ani klíček od cizího bytu. Byl to USB disk. Malý, tichý, ale plný otázek.

Máma mi ho přinesla. Seděly jsme spolu v kuchyni a dlouhé minuty si jen hleděly do očí. Pak jsme ho zapojily do notebooku.

Na disku byly složky. Některé měly jména, jiné jen data. A právě ta složka s názvem „Únor“ nás zmrazila. Uvnitř byly fotografie. Ale ne žádné explicitní, jak by člověk možná čekal v podobné situaci.

Byly to fotky dopisů. Starých, ručně psaných, s jiným ženským rukopisem. Ne od mámy. Dopisy, které svědčily o vztahu. Ne nutně fyzickém, ale hlubokém. Emočním. Intimním. Dopisy, ve kterých byla slova jako „chybíš mi“, „tvůj dotek“, „to, co máme, nemůže nikdo pochopit“.

Máma neplakala. Jen mlčela. A já jsem cítila, jak se v hrudi cosi láme.

Táta byl celý život spolehlivý, klidný, oddaný rodině. A přesto – něco tajil. Nevíme, jak dlouho. Nevíme, kdo byla ta žena. Nevíme, jestli je to minulost, nebo přítomnost. Ale víme, že ta krabička neměla být objevena.

A tak tu teď sedíme. S vědomím, že jedna malá zásuvka může otevřít celou propast otázek.

Možná to není to, čeho jsme se bály nejvíc. Ale je to dost blízko.