Byla to obyčejná sobota. Do starého rodinného domu jsme přijeli s úmyslem pomoci babičce s úklidem podkroví, které léta nikdo pořádně neprošel. V rohu pokoje stála její známá tmavá skříň – těžká, dřevěná, s výraznou vůní vosku a levandule. Vždycky tam byla, co si kdo pamatuje. Nikdy ji nikdo neposouval, protože prý „je tam, kde má být“.

Ale ten den se něco změnilo. Při stírání prachu jsme si všimli, že ze zadní části skříně táhne chlad. Podlaha pod ní vrzla trochu jinak než jinde. Rozhodli jsme se tedy – po mírném přesvědčování babičky – že ji odsuneme.

Skříň nešla snadno. Dřevěné nohy se zabořily do starého koberce a trvalo dobrých pár minut, než se nám ji podařilo posunout. A pak jsme to uviděli.

Ve zdi, přímo za skříní, se skrývala malá dvířka. Nízká, zaprášená, a na první pohled skoro neviditelná. Nikdy předtím jsme si jich nevšimli. Babička zbledla. „To… jsem zapomněla, že tam je,“ zamumlala. Ale nikdo z nás neměl ponětí, že za skříní vůbec něco může být.

Otevřeli jsme je. Zámek dávno zrezivěl, ale s trochou síly a starým šroubovákem se podařilo panty uvolnit. Za dvířky vedly úzké schody dolů – kam vedou? Babička se odvrátila a odešla z místnosti. My jsme šli dál.

Po několika schodech jsme se ocitli v malé, kamenné místnosti bez oken. A tam – stará truhla. Zakrytá látkou, plná prachu, ale jinak neporušená. Otevřeli jsme ji.

Uvnitř byly stovky dopisů. Pečlivě uspořádané, svázané stužkami, adresované jednomu jménu – „Milý Karle“. Rukopis byl jemný, ženský, plný citu. Dopisy popisovaly lásku, kterou nikdo z nás neznal. Babička měla ve svém mládí velkou lásku – ale nikdy o něm nemluvila.

V místnosti bylo také několik fotografií. Dvě mladé postavy – naše babička a neznámý muž. Usměvaví, zamilovaní, na místech, která jsme nikdy neviděli.

Když jsme se vrátili nahoru, babička seděla na posteli se sklopenýma očima. „Myslela jsem, že je lepší zapomenout,“ řekla tiše. Ale v jejím hlase nebyla lítost – jen tichý smutek a úleva.

Ten den jsme pochopili, že i ti, které známe celý život, mohou skrývat hluboká tajemství. A že někdy stará skříň není jen kusem nábytku – ale bránou do minulosti, která stále šeptá, i když si myslíme, že už dávno ztichla.