Byl to obyčejný sobotní den Káva v kuchyni rádio tiše hrálo a má žena se chystala ke kadeřníkovi Těšila se mluvila o tom celý týden Chtěla změnu omládnout trochu si zvednout náladu Já ji samozřejmě podporoval Usmál jsem se políbil ji na tvář a řekl že jí to určitě bude slušet

Když se o pár hodin později vrátila z kadeřnictví otevřel jsem dveře a… zůstal stát trochu překvapený Čekal jsem novou barvu možná tmavší tón nebo aspoň změnu střihu Ale místo toho jsem uviděl přesně to co tam bylo i předtím Její přirozené šediny

Pokusil jsem se usmát a nic neříct Ale asi to bylo vidět Moje překvapení nebo možná zklamání Ani ne tak z výsledku jako spíš z vlastního očekávání

Sedli jsme si do obýváku a já se zeptal jemně a opatrně „Tak jak to probíhalo“ A ona mi klidně odpověděla „Řekla jsem jí že už nechci schovávat to kdo jsem Že ty šediny ke mně patří A že se konečně cítím dobře taková jaká jsem“

V tu chvíli jsem se zastyděl Ne za ni ale za sebe Za to že jsem čekal nějakou změnu kterou vlastně vůbec nepotřebovala Ona se změnila uvnitř A místo přetvářky zvolila pravdu

Uvědomil jsem si že ty šediny nejsou známkou stáří nebo únavy Jsou známkou odvahy přijmout sám sebe bez masky Jsou znakem života který prožila každé radosti každé bolesti každé zkušenosti

Dnes když se na ni dívám vidím ženu která ví kdo je která se nebojí a která nepotřebuje schvalování od druhých A právě to z ní dělá nejkrásnější osobu kterou znám

A možná právě proto ty šediny zůstaly Aby mi připomněly že krása není v barvě vlasů ale v tom co člověk nese v sobě