Dvanáct dlouhých let žil v cele B-17, počítal dny do chvíle, kdy bude jeho osud konečně zpečetěn. Každé ráno mu připomínalo trest, každý nádech byl ozvěnou obvinění, které neustále popíral. Tvrdil, že je nevinný, ale nikdo ho nechtěl vyslechnout. Zpočátku bojoval – podával odvolání, hledal právníky, psal stížnosti. Ale s časem se naděje zlomila. Jeho hlas ztichl a on se poddal tichu a osudu.

Jediným spojením s jeho minulým životem byl jeho německý ovčák. Nebyl to jen mazlíček – bylo to jeho rodina, jeho přítel, jediné stvoření, kterému kdy opravdu věřil. Našel ho jako třesoucí se štěně v temné uličce a od toho dne byli nerozluční. Každá vzpomínka s ním byla jako jiskra světla, kterou opatroval v nejtemnějších koutech své duše.

Když mu ředitel věznice podal papír a zeptal se ho na jeho poslední přání, nepožádal o luxusní večeři, cigarety ani kněze. Jeho rty se sotva pohnuly, když tiše zašeptal:
— Chci vidět svého psa. Naposledy.

Strážci byli tímto přáním v šoku. Slyšeli už mnoho přání od odsouzených, ale nikdy takovéto. Po dlouhém váhání souhlasili. V den, kdy měl být jeho trest vykonán, ho vyvedli na vězeňský dvůr. Poprvé po dvanácti letech se nadechl vzduchu, který nebyl sevřen zdmi a železnými mřížemi.

A pak ji přivedli. Německá ovčačka, zestárlá, ale stále silná, ho okamžitě poznala. Silným skokem přetrhla vodítko a běžela přímo k němu. V tom okamžiku se čas zastavil. Muž padl na kolena a pes na něj položil tlapy a přitiskl čenich k jeho hrudi.

Nikdo nečekal slzy. Ale vězeň plakal. Už se nebál smrti; bál se jen jediné věci — že opustí svět, aniž by se rozloučil s jediným stvořením, které kdy miloval.

A pak se stalo něco nevysvětlitelného. Pes náhle ztuhl a začal zuřivě štěkat. Nebyl to radostný štěkot, ale varování, hněv. Tahal svého pána za rukáv a ostře se díval na jednoho muže mezi přítomnými. Byl to svědek, který před lety proti němu svědčil – muž, jehož slova ho dostala do cely B-17.

Ovčák vyskočil vpřed a vrčel s takovou silou, že ho dva strážci stěží udrželi. Na dvoře zavládlo ticho. Jeden ze strážců tiše řekl:
— Psi cítí něco, co my nevidíme.

Ředitel věznice, bývalý vyšetřovatel, to nemohl ignorovat. Proč právě tento muž? Proč taková reakce? Pochybnosti okamžitě vyvstaly.

Začalo nové vyšetřování. To, co se odhalilo, otřáslo všemi. Svědek, na kterého pes reagoval tak agresivně, lhal. Byl do zločinu zapleten sám. Jeho falešné svědectví zničilo život nevinnému člověku.

Vězeň, který už směřoval do náruče smrti, uslyšel úplně jiný verdikt. Jeho případ byl znovu otevřen. Pravda, pohřbená pod roky lží a lhostejnosti, konečně vyšla na světlo – díky neochvějnému instinktu jednoho věrného psa.

Setkání, které mělo být rozloučením, se stalo začátkem nové kapitoly. Znovu objal svého ovčáka — a tentokrát to nebylo naposledy.

V tu chvíli i ti nejtvrdší strážci pochopili jednu jednoduchou, ale nesmírně silnou pravdu: ve světě, kde zrada a lež mohou zničit lidský život, může někdy jen psí věrnost zachránit jeho duši a vrátit spravedlnost.