Byla to moje běžná směna. Všechno šlo jako obvykle: pár pokut za špatné parkování, několik dopravních přestupků — nic neobvyklého. Už jsem začínal odpočítávat hodiny do konce dne, když jsem si jí všiml.
Malá holčička. Mohlo jí být maximálně pět let. Stála sama, přímo na rohu rušné ulice. Lidé kolem ní procházeli, aniž by se otočili — jako by bylo normální vidět dítě bez doprovodu dospělých.
Přistoupil jsem k ní.
— Ahoj, holčičko. Proč jsi tu sama?
Podívala se na mě vystrašeně, ale mluvila jasně:
— Maminka mi řekla, že nemám mluvit s cizími lidmi.
— Já jsem policista, — ukázal jsem na uniformu, pouta. — Vidíš? Mně můžeš důvěřovat.
— Maminka mi řekla, že mám stát tady a nehýbat se.
— A kam odešla?
— Nevím. Nastoupila do auta a odjela…
— Neřekla ti, kam jede?
— Ne… jenom jsem viděla, jak auto odjíždí tím směrem, — ukázala na ulici vedoucí k dálnici. — Auto bylo červené… ale číslo si nepamatuju…
Čekali jsme téměř půl hodiny. Stál jsem vedle ní a doufal, že se někde poblíž objeví vystrašená matka, možná jen zašla do obchodu, něco se stalo. Ale nikdo nepřišel.
— Pojď, odvezu tě na stanici. Společně najdeme tvoji maminku, ano?
Přikývla.
Na stanici jsem si vyžádal záznamy z kamer na té ulici — a upřímně, byl jsem šokován, když jsem pochopil, kam zmizela matka toho dítěte. 😱😢
Později, na stanici, začala ta část, která by zlomila srdce každému dospělému. Začali jsme zjišťovat, kdo je, odkud pochází, co si pamatuje.
Pedagogové, psychologové, všechno podle protokolu. Ale brzy bylo jasné: matka ji opustila. Ne omylem. Ne ze strachu. Ne v panice.
Vědomě.
Nepředala ji sociálním službám. Nenechala ji v nemocnici. Nenapsala ani vzkaz. Prostě… odjela.
Červené auto a ulice plná lhostejných kolemjdoucích — to je vše, co té holčičce zůstalo z jejího minulého života.
Teď bude žít v nové rodině, kterou jí určitě najdeme. A já… já občas stále projíždím tou ulicí a nevědomky se rozhlížím po lidech. Možná ji jednou uvidím. Jen abych se zeptal:
Jak to mohla udělat?