Když Michail zjistil, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nemohl pochopit proč. Několik týdnů po sobě přicházel na hřbitov s čerstvou kyticí chryzantém — jejími oblíbenými — a vždy našel jen holou, vlhkou zem pokrytou zvadlým listím. Nevypadalo to jako něco, co by způsobil vítr nebo déšť. Někdo je odnášel.

Michail byl pečlivý a organizovaný člověk. Rozhodl se nainstalovat kameru. Pečlivě ji ukryl ve starém věnci přivázaném k železnému plotu u pomníku. Tu noc neusnul. Ne ze strachu, ale kvůli nepříjemnému pocitu, který nedokázal vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedávalo klid.

Po třech dnech byla paměťová karta kamery plná. Vrátil se domů, vložil ji do laptopu a pustil záznam.

To, co viděl, ho nechalo bez slov.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v opotřebovaném kabátu a vlněném šálu přes ramena. Pomalu se přiblížila k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, objala je… a odešla. V druhé ruce držela malý, ručně vyrobený věnec — ze zvadlých polních květin a vybledlých stužek. Položila ho na pomník, tiše se uklonila a odešla.

Michail záznam několikrát přehrál. Nebyla tam žádná destrukce ani vandalismus. Žena nekradla — prováděla svůj tichý obřad. Nejprve chtěl událost nahlásit správě hřbitova. Nakonec se ale rozhodl jít za ní sám. Chtěl ji poznat.

Čekal v autě. Hustý déšť tiše bubnoval na sklo. Bylo asi tři čtvrtě na osm, když spatřil její siluetu vycházející z mlhy. Vyšel a přistoupil k ní. Zastavila se, když ho spatřila, ale nevyděsila se.

„Proč to děláte?“ zeptal se klidně, ale pevně.

„Promiň, dítě,“ odpověděla tiše. „Už nikoho nemám. Nekradu… vaše květiny vypadají, jako by byly právě koupené. U mého Ljóši nic není. Nechávám věnec, který sama splétám. S úctou, opravdu.“

Michail pocítil sevření v krku. Ljóša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zemřel při dopravní nehodě před mnoha lety. Nikdy se nedozvěděl, kde je pohřbený. Teď chápal — na hrobě hned vedle jeho manželky.

Podíval se na věnec. Byl jednoduchý, skromný, ale vyrobený s láskou.

Tehdy pochopil: lásku nelze zakázat. I když se projevuje něčím tak skromným — přenášením květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michail dvě kytice. Jednu pro svou manželku. A jednu pro Ljóšu. Ženu už nikdy neviděl, ale věděl, že stále přichází. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Michailův příběh je hluboce dojemný. Připomíná, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu lidské city nezmizí. Láska, úcta, péče — nemají lhůtu. Někdy je najdeme na nečekaných místech: mezi dvěma hroby, v ručně spleteném věnci, v slze neznámého člověka.

A možná jednoho dne někdo nechá květinu i na našem hrobě. Ne z povinnosti. Ale protože si pamatuje.